Po třech letech, což byl devátý rok od stavby první Zlaté věže, Mo Cchaj znovu snila o majestátném Buddhovi. Buddha na ni hleděl se soucitem a Mo Cchaj byla naplněna radostí a nadšením.
Ráno pak vyprávěla bratrovi, o čem se jí zdálo a o tom, jak se přitom cítila. Mo Le se zamyslel a řekl: „Nikdy jsem neviděl takového Buddhu, ale tvůj popis mi připadá tak povědomý. Věřím, že Buddha na nás dohlíží už po nespočet životů.“
Wen Mej dodala: „Vzpomínáš si, když byla stavba Buddhovy věže téměř dokončena, kamenné vrstvy se samy uzavřely a odhalily oltář s nápisem ‚Za deset let otevřít oltář, znovu postavit Zlatou věž‘? Ačkoli nápis po třech dnech zmizel, připomněl nám, že musíme postavit další Zlatou věž a vytvořit sochu Buddhy.“ Mo Cchaj a Mo Le si vyměnili významné pohledy, ponořeni do myšlenek.
Mo Cchaj nemohla přestat myslet na obrovského Buddhu ve svém srdci. Sdělila Mo Leovi: „Bratře, čím dál víc cítím, že bychom měli uctít velkého Buddhu. Půjdu za knězem a požádám ho o pomoc s rozhodnutím.“
Když Mo Cchaj mluvila s knězem o tom, co viděla, konstatoval: „Naše země se chystá postavit novou Zlatou věž, a tentokrát bude největší, k uctění velkého Buddhy. Buddhovské světlo ozáří každý kout světa.“ Navrhl, aby princezna promluvila s Kchun-lunem, synem starého řemeslníka Kchun-ja, který byl zručný ve vyřezávání soch a byl zodpovědný za výrobu soch božstev pro novou pagodu.
Kchun-lun, jehož jméno v tehdejším jazyce znamenalo „vysoký a majestátní“, byl dojat tím, co princezna viděla, a požádal ji, aby uklidnila svou mysl a nakreslila obraz Buddhy, kterého viděla. Po chvíli rozjímání mu přinesla výkres. Kchun-lun ji požádal, aby vešla do jeho meditační místnosti, prostorného a elegantního místa. Mo Cchaj si všimla bílého plátna, který zakrýval čtvercový rám, a přemýšlela, jaké tajemství se pod ním skrývá. Kchun-lun jemně nadzvedl plátno, a odhalil tak obraz obřího Buddhy, který vypadal přesně jako ten, kterého viděla ve snu. Byla ohromena a ztratila řeč.
Po uctění Buddhovy podoby a ukázání výkresu Kchun-lunovi Mo Cchaj zmínila, že cítí, že jsou totožné. Kchun-lun přijal její výkres s úctou a dojetím. Řekl, že nikdy předtím takového Buddhu nemaloval, ale cítil silný pocit povědomosti a byl hluboce dojat a inspirován obrazem.
Po návratu Mo Cchaj vyprávěla bratrovi a švagrové o soše Buddhy, kterou Kchun-lun namaloval. Byli překvapeni a chtěli ji také vidět. Když to uslyšel korunní princ Mo Čchi, také chtěl jít s nimi. Všichni čtyři členové královské rodiny tedy navštívili Kchun-lunův domov.
Kchun-lun byl překvapen, když viděl krále přicházet, a chtěl se poklonit, ale Mo Le ho zastavil. Šli do meditační místnosti, kde uviděli Buddhovu podobu. Mo Le i Wen Mej pocítili ve svých srdcích radost a úžas. Jeden po druhém vzdávali poctu Buddhově podobě, zatímco korunní princ Mo Čchi se neustále klaněl a opakoval: „Velký Buddha je tak velký.“
Po opuštění meditační místnosti byl Mo Le stále ponořen do úžasného pocitu ze setkání s Buddhovou podobou. Kchun-lun je uvedl do místnosti a požádal je, aby se posadili. Mo Le požádal Kchun-luna, aby se také posadil. Kchun-lun odmítl, ale Mo Le řekl: „Před velkým Buddhou jsme si všichni rovni, není mezi námi žádný rozdíl, jsme všichni Buddhovy děti.“ Kchun-lun již neodmítl a všichni si sedli společně a hovořili o úžasných pocitech, které měli po spatření Buddhovy podoby. Mo Le svěřil úkol odlít obří sochu Buddhy Kchun-lunovi.
Princ Mo Čchi viděl, že dospělí něco probírají, a tak vyšel ven. Na dvoře uviděl dívku. Měla jemné obočí a oči, byla roztomilá a poslušná. Dívka ho spatřila a pověděla: „Velký bratře, přišel jsi také za mým otcem jako ostatní dospělí?“ Mo Čchi předstíral, že je dospělý, a odvětil: „Ano, jsem dospělý a jsem starší než ty.“ Dívka byla šťastná a děti si rychle porozuměly. Mo Čchi zjistil, že dívka je Kchun-lunova dcera a jmenuje se Žuo-lien. Žuo-lien provedla Mo Čchiho po domě a ukázala mu vyřezané drobnosti, včetně malých zvířat a lidí. Mo Čchi byl překvapen a poznamenal: „Vyrobila jsi to všechno sama? To je úžasné!“
Když dospělí ukončili rozhovor, vyšli ven. Uviděli Mo Čchiho a Žuo-lien spolu. Mo Čchi si Žuo-lien okamžitě oblíbil. Žuo-lien měla rozzářené oči, a myslela si, že dnešní host je velmi výjimečný. Přivítala ho s elegancí a grácií, což Mo Čchiho překvapilo. Když se loučili, neradi se od sebe oddělovali. Mo Čchi řekl matce: „Matko, můžeme poslat někoho, aby ji přivedl zítra do paláce, aby si mohla se mnou hrát?“ Wen Mej přikývla.
Po návratu do paláce nemohla Mo Cchaj na Žuo-lien zapomenout. V noci měla sen o nesmrtelné bytosti volně se vznášející v oblacích a o lotosovém květu, který se ladně rozevíral v lotosovém jezírku. Mezi lotosy byl jeden obzvlášť duchovní, který se dokázal volně pohybovat. Často opouštěl jezírko, aby si hrál, a někdy odlétl k překrásné nesmrtelné bytosti. Tato nesmrtelná bytost měla na sobě pestrobarevný oděv a na hlavě se jí otáčel lotosový květ. Její průvodci jí říkali „Královna Pětibarevného lotosu“. Královna umístila létající lotos na špičku prstu, foukla na něj a květ se sám od sebe roztočil. Postupem času se z létajícího lotosu vynořil obraz malé dívky v purpurovém oděvu, která občas vylétla ven, aby si hrála. Královna ji nazývala „Purpurový lotos“.
Když se Mo Cchaj probudila, cítila, že sen byl nádherný, a chtěla znovu zažít ten krásný pocit. Rychle znovu usnula, ale tentokrát se jí zdálo, že má bílé vlasy, leží v malé stísněné místnosti a cítí se neklidná. Žena jí namalovala portrét a přilepila jí ho na čelo, což jí přineslo úlevu. Při bližším pohledu si Mo Cchaj uvědomila, že žena vypadá jako dospělá verze Žuo-lien, jen s červenou tečkou na čele. Za Žuo-lien stál silný muž, který řídil lidi při stavbě zvláštní budovy, a říkal, že je to dar pro něj samotného. Mo Cchaj se probudila a ponořila se do hlubokých úvah. Cítila, že má s Žuo-lien silné pouto. Ze snu pochopila, že jí Žuo-lien pomohla, a proto si pomyslela, že by měla na oplátku pomoci ona jí. Nepovažovala však za vhodné přijmout Žuo-lien jako svou vlastní dceru, a tak vymyslela plán, aby si její švagrová dívku osvojila, což by také prospělo Žuo-lienině budoucnosti.
Během snídaně Wen Mej řekla: „Když jsem recitovala Buddhovo jméno, viděla jsem scénu. Viděla jsem Mo Čchiho a Žuo-lien, každý v záři, oba působili výjimečně.“ Mo Cchaj dodala: „Jelikož je náš osud tak posvátný, nechme švagrovou, aby Žuo-lien přijala jako svou dceru!“ Wen Mej byla tím nápadem velmi potěšena a odpověděla: „Ta dívka včera se mi líbila. Dnes pošlu někoho, aby ji přivedl, a až si tu zvykne, promluvíme si s Kchun-lunem.“
Když Žuo-lien dorazila do paláce, všichni ji tam milovali pro její nevinnost a mysleli si, že vypadá jako princezna. Když se Mo Čchi učil, Žuo-lien naslouchala a rozuměla velmi dobře. Mo Čchiho učitel považoval Žuo-lien za výjimečnou. O osm dní později poslal Mo Le někoho, aby pozval Kchun-luna do paláce. Wen Mej řekla Kchun-lunovi: „Chci přijmout Žuo-lien za svou dceru. Doufám, že s tím budete souhlasit.“ Kchun-lunův výraz byl zároveň překvapený i dojatý. Řekl jen: „Dobře, dobře.“ Nebyl schopen říct nic jiného.
Pokračování:
Čínská verze: https://www.zhengjian.org/node/242489
Anglická verze: https://www.pureinsight.org/node/7847
* * *
Můžete tisknout a rozšiřovat všechny články publikované na Clearharmony a jejich obsah, ale uvádějte prosím zdroj.
více ...