Cesta posvátného osudu: Království Motian a pyramida (7. část)

Mo Le začal připravovat stavbu věže. Vybral osm set svobodných mužů z celé země, kteří vynikali vzhledem, charakterem a silou. Všichni měřili asi 5,2 metrů. Tito válečníci byli nazýváni „Venidové“ (bojovníci na zemi symbolizující sílu a odvahu). Mo Cchaj vybrala sto půvabných a nevinných mladých žen, které pomáhaly malovat kameny. Ty byly nazývány „Mej-ni-ťia“ (symbolizující čistotu a cudnost). Na západní straně staveniště věže byl postaven dřevěný dům pro odpočinek Venidů a Mej-ni-ťia. Venidové bydleli v jednoduché levé části domu, zatímco pravá část domu, kde žily Mej-ni-ťia, byla zdobena květinami a rostlinami u dveří. Uprostřed byly dvě místnosti pro Mo Lea a Mo Cchaj. Všichni cítili, jako kdyby v jejich srdcích čekal pupen na rozkvět, a byli naplněni radostí a nadějí.

V jihovýchodní oblasti království Motian žil starý muž jménem Mo Si. Bylo mu osmdesát devět let, byl silný, duševně bystrý a velmi vážený. Od svých osmdesáti let spal, jedl jednou za deset dní a každý den recitoval jméno Buddhy „Ťü Si Le Fo“. Sedával v meditaci se zkříženýma nohama, recitoval Buddhovo jméno a často se dostával do stavu zapomnění na sebe i okolí. Cítil, že jeho tělo je mimořádně velké. Také často cítil, jak mu z úst vytéká sladká tekutina. Kolem kolen pociťoval teplo a měkkost, což mu umožňovalo velmi pohodlně sedět. Někdy tak Mo Si sedával v meditaci, po celou noc se usmíval a neustále pociťoval nekonečnou radost ve svém srdci.

Jednou v noci se mu zdálo, že se v císařském městě staví budova, a toto místo vyzařovalo zlaté světlo. Když se probudil a obětoval Buddhovi kadidlo, uviděl stejnou scénu jako ve snu. Cítil, že by si tuto příležitost být svědkem výstavby neměl nechat ujít. Vydal se tedy na cestu, cestoval dnem i nocí, a při tom prošoupal devět párů bot, než dorazil do císařského města. Když tam dorazil, bylo brzy ráno. Mo Si se umyl, převlékl a vydal se ke staveništi věže. Posadil se poblíž a chvíli recitoval jméno Buddhy. Brzy spatřil krále v žlutém rouchu a kněze v purpurovém rouchu, jak přicházejí s davem lidí. Mo Si rychle vstal.

Mo Le vykopal pět lopat země na jihovýchodě, severozápadě, severovýchodě, jihozápadě a ve středu staveniště. (Při stavbě velké budovy král nejprve vykopal pět lopat země v každém směru, což se nazývá základová zemina.) Pokaždé, když kopal, starý muž poklekl a vzdal úctu. Poté, co Mo Le dokončil vykopání zeminy ve středu, někdo o tom řekl králi. Král a kněz se přiblížili ke starci, který poklekl, když viděl krále přicházet. (Pokleknutí je projevem velké úcty, které se obvykle používá při obětech bohům a buddhům a používá se také pro kněze a vážené starší osoby. V té době, když lidé viděli krále, nepoklekali, ale muži složili levou ruku před pravé rameno, s dlaní směrem dovnitř, a pravou ruku za záda, s dlaní směrem ven, což vyjadřovalo plný respekt a poklonu. Ženy, když viděly krále, složily ruce dohromady, levou ruku zvenčí a pravou uvnitř, umístily je před levou stranu břicha a uklonily se na znamení úcty.)

Mo Le pomohl starci vstát a zeptal se ho, proč klečí. Starý muž odpověděl: „Když král vykopal první lopatu na východě, spatřil jsem dítě s červenou šerpou kolem břicha, se dvěma vysokými drdoly ve vlasech, červeným límečkem a červenými rolničkami na rukou a nohou. Bylo bosé, neslo červenou hedvábnou stužku a poskakovalo. Když král vykopal první lopatu na jihu, spatřil jsem dítě s modrou šerpou kolem břicha, se dvěma vysokými drdoly ve vlasech, modrým límečkem a modrými rolničkami na rukou a nohou. Bylo bosé a tančilo s modrou stužkou. Dítě s červenou šerpou kolem břicha ho spatřilo a radostně přiběhlo, aby si mohly spolu hrát. Když král vykopal první lopatu země na západě, všiml jsem si dítěte s purpurovou šerpou, se dvěma vysokými drdoly ve vlasech, purpurovým límcem a rolničkami stejné barvy na rukou a nohou. Bylo bosé a neslo purpurovou hedvábnou stužku, s níž vesele poskakovalo. Dítě s modrou šerpou ho uvidělo a šťastně k němu přiběhlo, aby si hrály. Když král vykopal první lopatu země na severu, spatřil jsem dítě se zelenou šerpou, rovněž se dvěma vysokými drdoly, zeleným límečkem a zelenými rolničkami na rukou a nohou. Bylo bosé a neslo zelenou hedvábnou stužku. Dítě s purpurovou šerpou ho uvidělo, šťastně k němu přiběhlo, aby si s ním hrálo. Když král vykopal první lopatu země uprostřed, spatřil jsem dítě se žlutou šerpou, sedící šťastně, s jedním vysokým drdolem, žlutým límečkem a žlutými rolničkami na rukou a nohou. Bylo bosé a kolem paží mělo omotanou žlutou stužku. Čtyři děti se smály a obklopily dítě se žlutou šerpou. Po krátkém rozhovoru se všech pět posadilo se zkříženýma nohama. Viděl jsem, jak se jednotlivě i společně otáčely, a jejich barvy rozkvétaly jako květy. Pomyslel jsem si, že král musí mít velkou zásluhu, když dokázal vytvořit takovou nádhernou scénu, a poklekl jsem, abych vyjádřil svou úctu.“

Meng Kang nadšeně řekl: „Mohl by to být vzhled Pěti nebeských dětí?“ Mo Le se na něj tázavě podíval. Meng Kang vyprávěl: „Viděl jsem záznamy o tom ve starých knihách. V minulosti lidé spatřili chlapce v purpurovém a zeleném oblečení v rozlehlých stavbách, jak tančí s purpurovými a zelenými hedvábnými stužkami. Tyto stužky se při tanci stáčely do květu. Květ se otáčel a chlapci kolem něj létali. Jiní lidé také viděli červené a modré chlapce, jak tvoří květ z hedvábných stužek. Při otáčení květu kolem něj chlapci poletovali. Tyto stavby jsou slavné a budou po určitou dobu zachovány. Podle jedné legendy, když nastane správný čas, sestoupí na zem pohádková tráva. O tři dny později odletí duch této trávy, kterou odnese posvátný pták, a místo, kde tráva pobývala, bude mít vzhled Pěti nebeských dětí.“

Když Meng Kang mluvil, cítil, jak se jeho tělo zachvělo a horký proud prostoupil celým jeho tělem. Sdělil Mo Leovi: „Pamatujete si na ty tři dny, kdy hlavní město zahalila bílá mlha?“ Mo Le přikývl. Meng Kang pokračoval: „Princezna řekla, že viděla závoj z bílých mlžných peříček, ale já jsem viděl bílého vznešeného ptáka. Může to být ten posvátný pták z legendy?“ Meng Kang se na chvíli odmlčel, srdce měl plné vzrušení a v očích se mu zaleskly slzy. Položil pravou ruku na hruď a pronesl: „Jsem nesmírně nadšený a mám velké štěstí. Děkuji Bohu, že mně dovolil žít v době, kdy se starodávné legendy stávají skutečností. Podle legendy, když se objeví Pět nebeských dětí, zůstanou po nich nesmrtelné stavby pro budoucí generace. V těchto nesmrtelných stavbách se uctívají světci, kteří mohou zachránit všechny lidi od utrpení.“ Meng Kangova slova otřásla všemi kolem a posílila jejich odhodlání postavit buddhistickou pagodu co nejlépe.

Mo Le nařídil Venidům, aby zahájili výkopové práce pro základy. Meng Kang často docházel kontrolovat postup stavby. Když byl základ vykopán do třetiny, Meng Kang stál nahoře a uviděl uvnitř pět lotosových květů červené, žluté, zelené, modré a purpurové barvy zářící světlem, které létaly a uvnitř se otáčely. V té chvíli za ním přišli Mo Le a Mo Cchaj. Meng Kang je požádal, aby se podívali dolů. Po chvíli pozorování se Mo Cchaj rozzářil úsměv a Mo Le se také usmál a zeptal se: „Sestro, co jsi viděla?“ Mo Cchaj pověděla: „Viděla jsem pět malých chlapců na jihu, východě, severu, západě a uprostřed. To je těch Pět nebeských dětí, že?“ Meng Kang odvětil: „Podívejte se ještě jednou.“ Mo Cchaj znovu pohlédla a s úžasem prohlásila: „Viděla jsem, jak se na těch pěti místech otáčejí pestrobarevné lotosové květy v červené, žluté, zelené, modré a purpurové barvě. Jsou tak krásné! Ó Bože, ty květy létají a vyzařují světlo!“ Meng Kang na ni zamyšleně pohlédl. Mo Le se obrátil k Meng Kangovi: „Knězi, co jste viděl?“ Meng Kang odpověděl: „Viděl jsem pět pestrobarevných lotosových květů, jak létají, otáčejí se a září. Božstvo nám opakovaně ukazuje své zázraky a já cítím stále větší zodpovědnost. Musíme dát všechno do stavby této zlaté věže.“ Mo Le přikývl.

Pokračování:

Čínská verze: https://www.zhengjian.org/node/154056

Anglická verze: https://www.pureinsight.org/node/7832

* * *