Darwin a mezery v jeho teorii evoluce (3. část)

1. část: https://cz.clearharmony.net/articles/a111404-Darwin-a-mezery-v-jeho-teorii-evoluce-1-cast.html

2. část: https://cz.clearharmony.net/articles/a111414-Darwin-a-mezery-v-jeho-teorii-evoluce-2-cast.html

3. Molekulární biologie

Darwinova evoluční teorie byla zveřejněna v roce 1859. Roku 1866 publikoval rakouský katolický mnich Gregor Mendel práci „Pokusy s hybridizací rostlin“, která stála u zrodu genetiky. Mendelův přínos byl však objeven až půl století po jeho smrti. Později se spojením evoluce a Mendelových myšlenek zformoval neodarwinismus moderní syntézy. V 50. letech 20. století objevili Američan James Watson a Brit Francis Crick pomocí rentgenové mikroskopie trojrozměrnou strukturu dvojité šroubovice DNA. Crick stanovil proces syntézy od DNA k RNA a následně k bílkovinám. V té době se mnoho vědců domnívalo, že přirozený výběr probíhá prostřednictvím genových mutací. Bližší pohled na biologický systém však ukazuje, že je příliš složitý na to, aby vznikl náhodnou mutací.

Složitost a systémovost jednobuněčných bičíků

Bičík je dlouhá a tenká bílkovinná molekula, která vyrůstá na povrchu mnoha jednobuněčných a některých mnohobuněčných organismů. Její struktura je velmi podobná struktuře motoru, včetně statorů, rotorů, hlavních hřídelí, ložiskových pouzder, spojovacích tyčí, seřizovacích a brzdových systémů atd. Délka bičíku je asi patnáct tisíc nanometrů a průměr nejtlustší části je asi dvacet nanometrů. Rychlost motoru bičíku je řádově stokrát za sekundu, jeho ovládání je přesné a dokáže brzdit a otáčet se v rozmezí čtvrtiny kruhu.

Běžný bakteriální bičík dokáže za jednu sekundu urazit vzdálenost šedesáti až stonásobku délky svého těla, což je mnohem více než gepard. Bakteriální bičíky jsou považovány za nejúčinnější a nejsofistikovanější molekulární motory a nanostroje v přírodě a také za jedny z nejsložitějších proteinových strojů, které se dokáží otáčet rychlostí tři sta až dva tisíce čtyři sta otáček za sekundu. Vzhledem ke své složitosti a systému byl bičíkový motor vždy obtížným bodem výzkumu mikrobiologie, biochemie, biofyziky a strukturní biologie.

Ilustrace bičíků

Jak se vyvinuly bičíky? Darwinova evoluční teorie to těžko vysvětlí. Motor bičíku se skládá asi z padesáti částí a asi třiceti druhů bílkovinných molekul. Ty se musejí systematicky kombinovat a existovat současně podle specifického vnitřního mechanismu, aby mohly normálně fungovat. V žádném případě není možné vycházet z jednoduché struktury, která se vyvinula postupně. Stejně jako švýcarské hodinky, které bez jakékoli součástky nemohou normálně fungovat. Může být vyrobena a instalována pouze podle přísných postupů a nemůže se vyvíjet samovolně a nahodile.

Buňky: továrny neredukovatelné složitosti

Ve srovnání s bičíky je struktura a fungování buňky mnohem složitější, a to jak z fyzikálního, tak z biochemického hlediska.

Pod kontrolou DNA mohou v každé buňce vznikat statisíce bílkovinných molekul, jejichž celkový počet dosahuje desítek milionů. Buňky se dělí jednou za několik hodin. Tato efektivita výroby závisí na mnoha pokročilých „výrobních linkách“, jako moderní velkokapacitní továrna integrující inteligenci, informace a digitalizaci. Má dílny, výrobní zařízení, balicí kanceláře, řídicí centra, komunikační platformy, dopravní systémy a stanice pro likvidaci odpadu. Existují kompletní funkce a jasná dělba práce subsystémů.

Lidská buňka jako továrna

Profesor biochemie Michael Behe na příkladech vidění, srážení krve, buněčného transportu a dalšího zjistil, že biochemický svět se skládá z arzenálu chemických strojů s jemně kalibrovanými, vzájemně závislými částmi. Označil to jako neredukovatelnou složitost.

„Abstraktně by mohlo být lákavé si představit, že neredukovatelná složitost jednoduše vyžaduje více souběžných mutací – že evoluce může být mnohem chytřejší, než jsme si mysleli, ale přesto možná. Takový apel na velmi velké štěstí nelze nikdy vyvrátit,“ napsal v knize „Darwinova černá skřínka: Biochemická výzva evoluci“. „Štěstí je metafyzická spekulace, vědecká vysvětlení se odvolávají na příčiny.“

Evoluce prostřednictvím genových mutací: Potřebujeme deset bilionů Zemí

Kromě archeologů a biologů zpochybňují evoluční teorii také někteří matematici. V 50. letech 20. století se americký inženýr Stanislaw Ulam pracující na projektu Manhattan z matematického hlediska domníval, že v DNA se nachází velké množství životní informace a příroda se při jejím vytváření nemůže zcela spoléhat na náhodné procesy.

Americký molekulární biolog Douglas Axe provedl výpočet, při kterém předpokládal, že počínaje zrodem Země až do současnosti jsou všechny atomy na Zemi použity k tvorbě aminokyselin a všechny aminokyseliny se účastní permutačních a kombinačních experimentů náhodných mutací. Pokud se experiment opakuje každou minutu, je k vytvoření normální bílkovinné molekuly z experimentu pomocí náhodné mutace potřeba deset bilionů Zemí, které by experiment prováděly současně. To je samozřejmě nemožné.

V roce 2019 vydal Michael Behe novou knihu s názvem „Darwin devoluce: Nová věda o DNA“, která zpochybňuje evoluci. „Evoluce, která je systémem přirozeného výběru působícího na náhodné mutace, může přispět k tomu, že něco vypadá a chová se jinak. Evoluce však nikdy nic organicky nevytváří,“ napsal.

Mutace je ve skutečnosti procesem devoluce – poškození buněk v DNA za účelem vytvoření něčeho nového na nejnižších biologických úrovních. „Proces, který tak snadno rozbíjí sofistikované stroje, není procesem, který by vytvářel složité, funkční systémy,“ uzavřel.

Pokračování: https://cz.clearharmony.net/articles/a111432-Darwin-a-mezery-v-jeho-teorii-evoluce-4-cast.html

Slovenská verze: https://sk.minghui.org/2023/04/11/darwin-a-medzery-v-jeho-evolucnej-teorii-2-cast

Anglická verze: https://en.minghui.org/html/articles/2023/3/22/207771.html