Evropská Fa konference výměny kultivačních zkušeností 2019: Objasňování pravdy členům parlamentu

Od praktikující Falun Dafa z České republiky

Vážený Mistře, vážení praktikující,

chtěla bych se podělit o zkušenost s objasňováním pravdy členům Parlamentu České republiky.

Zhruba před sedmi lety jsme se rozhodli, že budeme žádat senátory, členy horní komory Parlamentu České republiky, aby vydali nějaké usnesení, ve kterém vyjádří podporu pronásledovaným praktikujícím Falun Dafa anebo odsoudí pronásledování. Cílem toho bylo především objasnit pravdu senátorům, aby mohli být spaseni, a protože zastupují celou republiku, věřili jsme, že takové usnesení by hrálo do určité míry roli i v záchraně všech lidí v republice.

V té době, kdy jsem žádala senátory o schůzku, bych se neodvážila slovo „usnesení“ zmínit v e-mailu, protože by se s námi pravděpodobně nechtěli vůbec setkat. Alespoň tak jsem situaci vnímala. To se od té doby velmi změnilo.

V roce 2012 jsme si domluvili schůzku se senátorem, předsedou petičního výboru Senátu České republiky, který v té době zde zakládal Klub přátel Tibetu. Objasnili jsme mu pravdu a vše šlo velmi hladce. Připravili jsme mu návrh textu usnesení, který bez větších úprav přijal, a byli jsme pozvaní na schůzi petičního výboru, kde se o usnesení mělo hlasovat. Na schůzi jsme pozvali čínskou praktikující Falun Dafa z Finska, která měla v té době matku, také praktikující, v čínském vězení. Přečetla svůj příspěvek o pronásledování matky. Zdálo se, že sál zaplnila energie čistoty, pokory a soucitu, a že všichni přítomní senátoři, včetně levicových a jednoho komunisty, byli touto energií pohnuti a z hlavy se jim odstranily všechny předchozí obavy z možného následku, co by usnesení mohlo způsobit. Alespoň pro ten okamžik. Všichni tedy jednohlasně v rámci petičního výboru usnesení přijali.

Začalo to velmi jednoduše a hladce. Pak se věci zkomplikovaly. Petiční výbor měl postoupit usnesení k projednání celým senátem, což se však nestalo, a senátoři z výboru s námi přestali komunikovat. Nepodařilo se nám v té době asi najít příčinu tohoto stavu na naší straně, možná jsme se nedívali dostatečně dovnitř. Proces s usnesením se zastavil, ale nevzdali jsme se a sepsali petici, a tak zapojili veřejnost do této snahy, aby vyzvala senátory přijmout usnesení.

Když jsme měli pod peticí asi 37 000 podpisů, předali jsme ji opět petičnímu výboru senátu. V té době byla většina senátorů vyměněna. Tlak na senátory, které pocházel od zla a zlého ducha komunismu, však v senátu stále do určité míry přetrvával. Petiční výbor uspořádal několik jednání, kde jsme s pomocí zahraničního vyšetřovatele a čínských zahraničních praktikujících, kteří prošli mučením, objasňovali fakta o pronásledování. Během tohoto procesu jsem často měla pocit, že senátor, který se stal zpravodajem naší petice, s námi nejedná upřímně, říká něco jiného, než si skutečně myslí, a někdy jsme nevěděli, na které straně vlastně stojí. Například jednou zrušil besedu u kulatého stolu týden před konáním, na kterou jsme pozvali zahraniční hosty, a to z toho důvodu, že čínská ambasáda nepotvrdila účast. První myšlenka na tuto zprávu byla, že nepřijímám toto zasahování. Když jsme se uklidnili, přemýšleli jsme o tom, proč se to stalo. Uvědomili jsme si, že senát s námi dobře nespolupracuje možná proto, že tělo českých praktikujících v té době také dobře nespolupracovalo. V hlavním městě byla po delší dobu izolována skupinka praktikujících. Tato věc, která se stala v senátu, mě a i další praktikující přivedla k pochopení, že máme zcela opustit všechny myšlenky týkající se minulosti o této skupince praktikujících a začít s nimi lépe spolupracovat. Díky změně, která nastala v těle českých praktikujících, se stal malý zázrak. Beseda, která byla připravována po dlouhou dobu senátem a byla náhle zrušena, se podařila praktikujícím domluvit během několika hodin v poslanecké sněmovně – v dolní komoře parlamentu. Návštěva zahraničních hostů tedy byla nakonec úspěšná.

Dalším překvapením, které pro nás přichystal náš zpravodaj, bylo, když na schůzi petičního výboru, kam jsme byli pozváni, přečetl návrh textu usnesení. Měla jsem v tom okamžiku pocit, že veškerá energie, kterou jsme do této věci vkládali po dlouhou dobu, přišla vniveč. Navržené usnesení bylo z mého pohledu velmi stručné, diplomatické a nic neříkající. Nevyjadřovalo žádné stanovisko ani postoj a pouze přesouvalo zodpovědnost za tento postoj na jiné orgány. Později jsme žádali zpravodaje a předsedu petičního výboru o změnu tohoto textu, ale bylo nám řečeno, že výbor text nezmění, ale pokud chceme, můžeme změnu navrhnout, až budeme mít příležitost mluvit na plénu senátu před hlasováním.

Bylo jasné, že senátoři mají strach kritizovat čínský režim nebo i morálně podpořit praktikující. V té době jsme také řešili, kdo bude za petiční výbor mluvit před plénem senátu. Byli jsme tři praktikující, kteří byli uvedeni jako zástupci petentů. Doufala jsem, že to nebudu já. Předběžně jsme se domluvili, že to udělá jiný praktikující. Později jsme s jednou praktikující mluvili o tom, co bychom při projevu měli říct a ta praktikující řekla, že si myslí, že bych tam měla mluvit já. Při této představě mě ovládl velký strach. V noci jsem nemohla usnout, a když jsem na chvilku usnula, měla jsem noční můru. Došlo mi, že když já z toho mám takový strach, jak ho mohou nemít senátoři? Tak jsem druhý den začala pracovat na odstranění tohoto strachu a odmítala uspořádání starých sil, které do mě možná v hluboké minulosti vložily strach z mluvení na veřejnosti. K mému překvapení většina z tohoto strachu rychle zmizela. Pak se ukázalo, že to opravdu vyšlo na mě, protože jeden praktikující řekl, že tam mluvit nebude a druhý nemohl.

Připravila jsem si projev. Chtěla jsem, aby mě senátoři poslouchali, a tak jsem se rozhodla, že ho nebudu číst, ale pokusím se ho zapamatovat a vyprávět ho. Překvapilo mě, že to šlo úplně lehce s minimálním úsilím. Cítila jsem, že to bylo díky každodenní snaze recitování Fa zpaměti, že jsem se nemusela moc snažit si projev zapamatovat.

Zároveň jsme v té době obvolávali všechny senátory a žádali je, aby navrhli změnu textu usnesení tak, aby vyjádřilo morální podporu praktikujícím. Nakonec se podařilo najít dva senátory, kteří den před hlasováním senátu narychlo připravili nový text.

Přišel den, kdy senát měl o naší petici jednat. Ráno po cestě do práce jsem dostala keramický čtyřlístek od jedné paní s informací, že dnes je Mezinárodní den štěstí. Pomyslela jsem si, že štěstí budeme potřebovat a že je to dobré znamení. V senátu jsme strávili téměř osm hodin čekáním, než se dostaneme na řadu. Mezitím tam skupina asi patnácti praktikujících neustále vysílala spravedlivé myšlenky. Konečně nás předsedající přivítal a začalo se jednat o naší petici. Snažila jsem se mluvit ze srdce, mluvit srozumitelně, apelovat na svědomí přítomných senátorů a objasnit fakta o pronásledování. Díky silnému spravedlivému poli, které tam praktikující vytvořili, to nakonec bylo mnohem snadnější, než jsem čekala. Jeden praktikující mi řekl, když jsem si po projevu sedala zpět do lavice, že to byl nejlepší projev, jaký kdy slyšel. Pak se postupně přihlásilo asi pět až šest senátorů, a jeden po druhém vystoupili s připravenými projevy, ve kterých dále do hloubky objasňovali fakta o pronásledování a odebírání orgánů, a opakovaně žádali své kolegy, aby toto usnesení podpořili. Spravedlivá energie opět zaplnila celý prostor a ovlivnila přítomné senátory, kteří téměř všichni nakonec hlasovali pro usnesení. Někteří senátoři k nám po hlasování přišli, gratulovali a ze srdce děkovali. Cítili jsme, že to byl pro Českou republiku významný den.

Nyní se snažíme o to, aby Poslanecké sněmovna Parlamentu České republiky přijala podobné usnesení. Navštěvujeme poslance a objasňujeme jim pravdu. Pokud si udržíme silné spravedlivé myšlenky a odhodlání, je obvykle poměrně jednoduché domluvit si s nimi schůzku.

Když jsem šla na jednu schůzku, cítila jsem nervozitu. Uvědomila jsem si, že je to asi tím, že se příliš zabývám sebou, jestli „já“ tu schůzku zvládnu, a snažila jsem se více myslet na to, aby ten poslanec, se kterým se mám setkat, mohl být zachráněn. Tehdy se mi alespoň na ten okamžik podařilo přeměnit nervozitu v soucit.

Pokračujeme dále, více a více poslanců se dozvídá fakta o Falun Dafa a pronásledování. A když se příběh, který jim sdělujeme, dotkne jejich srdce, jsou ochotni šířit informace dál nebo nám pro naši věc něco dobrého udělat. Tato cesta je čím dál tím hladší, ale stále musíme překonávat menší či větší překážky a vnitřní či vnější druhy zasahování.

Během procesu objasňování pravdy členům parlamentu jsem se učila aktivně odmítat uspořádání starých sil, zůstat v klidu a nebojovat s lidmi na povrchu, když se objeví zasahování, odpoutat se od svého ega, pracovat vytrvale a nevzdávat se.

Děkuji Mistrovi, že pro nás tuto cestu uspořádal a pomáhal nám po ní jít.


Můžete tisknout a rozšiřovat všechny články publikované na Clearharmony a jejich obsah, ale uvádějte prosím zdroj.