4. Nesmrtelní, kteří rozdělují jídlo, starší žebračka a nesmrtelní strážci
V dávných dobách by žena bez muže po boku trpěla mnohem více. Na jedné straně je jedním druhem utrpení bolest z odloučení a ze stesku po manželovi. Být bez jídla je však dalším druhem utrpení. Vše si musí žena připravit sama, ať už jídlo nebo jiné věci, jako je sběr a štípání dřeva na topení. Naštěstí byla Baochuan zručná ve vyšívání a díky této dovednosti si dokázala vydělat na příděl. Většinu času však jedla divokou zeleninu.
V programu Shen Yun Baochuan vykopávala divokou zeleninu k jídlu. Takto přežívala celých osmnáct let. Jak ale dokázala přežít jen díky konzumaci divoké zeleniny?
Než se Baochuan převtělila do lidské podoby, byla vílou v nebi. V lidském světě na ni dohlíželo a chránilo ji mnoho nesmrtelných strážců. Kdyby tak dlouho jedla jen divokou zeleninu, trpěla by podvýživou. Nebeští nesmrtelní jí proto pravidelně posílali obilí. Jejich způsob posílání spočíval v tom, že divokou zeleninu posypali zrním obilnin v jiné dimenzi. Divoká zelenina, kterou Baochuan v různých ročních obdobích vykopala, tak obsahovala výživné látky ze zrní.
Za rozdělování potravy jsou zodpovědní nesmrtelní muži a ženy. U pasu mají zavěšený žlutý váček s jídlem, každý převázaný červeným hedvábím. To je nebeské tajemství. Nesmrtelní, kteří se starají o distribuci potravin, spravují veškeré světové zásoby potravin, od komerčních skladů až po malé soukromé sklady obilí. Určují, kolik jídla může člověk dostat, což záleží na ctnosti daného jedince. O tom, kolik úrody se v daném roce může v lidském světě sklidit, rozhodují také nebesa.
V osmém vyčerpávajícím roce života v chladném jeskynním příbytku potkala Baochuan starší žebračku, která pod otrhaným oblečením vypadala vyhuble. Zaklepala na dveře jeskyně, aby ji požádala o vodu. Baochuan viděla, že je chudá a chůze je pro ni obtížná. Proto ji pustila dovnitř. Když však žebračka vstoupila do jeskynního příbytku a vypila misku horké vody, nemohla vstát a špatně se jí dýchalo. Baochuan ji tedy přivedla na lůžko a začala se o ni pečlivě starat. O dva dny později se její fyzické zdraví zlepšilo. Ocenila Baochuan za to, že se o ni stará, a trvala na tom, že ji adoptuje za dceru. Baochuan souhlasila. O sedm nebo osm dní později došla potrava. Žebračka chtěla jít ven žebrat o jídlo, ale Baochuan ji zastavila. Požádala nedalekého obchodníka, aby jí dal rýži, a slíbila, že ji později vrátí. Vykopala také nějakou zeleninu, donesla vodu do jeskyně a snažila se o žebračku co nejlépe postarat. Zdravotní stav žebračky se zlepšoval, ale Baochuan hubla.
O měsíc později žebračka řekla: „Dcero, teď odcházím, nemůžu se na tebe pořád spoléhat. Mám patchworkový pytlík. Uvnitř je jedna mince, vezmi si ho. Tady ti dávám také svoji žebráckou misku na rýži. Tato miska je zázračná, můžeš ji naplnit rýží. Nezapomeň, co jsem ti řekla.“
„Odcházím. Neplač. Pláč je příliš vyčerpávající a tvé příbuzné to zneklidňuje.“ Pak žebračka odešla. Po odchodu se Baochuan stýskalo. Zadržet slzy nebylo snadné. Později nasypala do misky to málo rýže, co jí zbylo, což zakrylo jen dno misky. Druhý den však zjistila, že miska je již zpola naplněna rýží. Byla velmi překvapená. Pak si vzpomněla na to, co jí žebračka řekla: „Ta miska je zázračná.“ Baochuan byla zvědavá a podívala se na misku, ale na ní se nic nezměnilo. Přesto, kdykoliv se do misky podívala, zjistila, že rýže přibývá.
Brzy v oblasti vypukl hladomor. Úrodu sežraly kobylky a z lidí se stali žebráci. Baochuan zjistila, že z trochy rýže v misce se na druhý den stane plná miska rýže. Každý den nechala v misce trochu rýže, uvařila congee (rýžovou kaši) s divokou zeleninou a přidala trochu soli. Kdykoliv k ní někdo přišel s prosbou o jídlo, nabrala mu trochu congee. Kdo dostal misku congee, vděčně odešel. Baochuan zjistila, že o congee není nouze. Tímto způsobem pomohla mnoha lidem. Všichni žebráci jí byli velmi vděční. Nejeden žebrák jí řekl, že ho k ní přivedla starší žebračka se slovy: „Paní Xue má kaši z divoké zeleniny.“
Baochuan také zjistila, že když dala žebrákovi jednu minci, do čtvrt hodiny se v pytlíku objevila další. Uvědomila si, že to není obyčejný měšec. Jednou šla do města koupit sůl. Vložila ruku do pytlíku, aby vytáhla minci, pak další a další. Dohromady vytáhla z pytlíku osm mincí, přesně kolik potřebovala. Uvědomila si, že kolik peněz má člověk utratit, je předurčeno.
Baochuan se jevilo, že starší žebračka, kterou potkala, nebyla obyčejný člověk, ale nesmrtelná.
Poté se uklonila směrem k soše nesmrtelné, kterou měla, a vyjádřila vděčnost za to, že jí bylo požehnáno a že se o ni postarala.
Jednoho dne přišli za Baochuan její rodiče a chtěli ji vzít domů. Otec se ušklíbl, když uviděl v látkovém pytlíku jedinou minci. Matka se rozplakala, když viděla dceru oblečenou v hrubých šatech, jen s trochou congee v hrnci. „Jak může moje dcera strpět takové strádání?“ vykřikla matka. „Pojď se mnou domů. Nežij už déle v této jeskyni.“ Pak otec řekl: „Slib mi, že přestaneš myslet na svého muže a nebudeš udržovat žádné vztahy s těmi žebráky. V tomhle hladomoru dokonce jíš žebrácké jídlo. Jsi obtěžováním pro celou rodinu Wangů. Pojď se mnou domů. Vyberu ti jiného manžela, budeš mít velkolepou svatbu. Je to lepší než si tisíckrát brát tohohle chudáka.“ Baochuan odmítla prosby rodičů se slovy: „Nemohu se znovu vdát. Slíbila jsem svému muži, že mu budu věrná a že počkám na jeho návrat.“ Otec se rozzuřil a ukázal na ni s křikem: „Ptal jsem se v okolí. Ten chlap narukoval do armády. Nikdo neví, jestli je ještě naživu. Jestli budeš takhle čekat bez jídla, může se stát, že mi jednoho dne nějaký žebrák řekne, abych si přišel pro tvé mrtvé tělo! Musíš jít domů ještě dnes!“ Baochuan se podívala na rozzuřeného otce a znovu zavrtěla hlavou. Ten chytil svou ženu za ruku a rozzlobeně odešel.
Když rodiče odešli, Baochuan se bolestně rozplakala. Nechtěla otce rozčilovat, ani způsobit matce takový zármutek. Začala se také obávat o manželovo bezpečí. Když na to všechno pomyslela, nekontrolovatelně se rozvzlykala. Po chvíli si konečně vzpomněla na slova své žebrácké matky a přestala plakat. Nedlouho poté přišel žebrák: „Paní Xue, žebral jsem o rýži, abych vám ji mohl přinést. Neplačte, jste dobrý člověk.“ Večer přišlo několik dalších žebráků. Zdálo se, že mají promočené vlasy, ale jejich výraz byl velmi vzrušený. Pověděli: „Dělali jsme nějakou práci pro jednu rodinu bez nároku na mzdu. Chtěli jsme od nich jenom svitek látky, chceme ho dát vám.“ Beze slova se na ně Baochuan mohla jen dívat, dojatá jejich velkorysostí. Svou vděčnost mohla vyjádřit jen tím, že jim dala k jídlu congee. Jeden mladý žebrák řekl: „Slyšel jsem, jak o vás mluvil jeden žebrák, že když jste se loučila se svým manželem, řekla jste, že počkáte na jeho návrat. Ten žebrák ležel pod stolem v malém chrámu. Byl tak dojatý, že se málem rozplakal. Říkal, že paní Xue je dobrý člověk.“ V těch nejtěžších letech žebráci utěšovali Baochuan, když byla rozrušená, a poskytovali jí duševní podporu.
Během těch osmnácti let, kdy žila sama v jeskynním příbytku, jí pomáhali nesmrtelní strážci zvládnout mnoho potíží. Jednou, když šla po cestě, k ní přijel muž na koni: „Dnes v noci se mnou přespi. Už se nebudeš muset starat o jídlo a život. Můžeš se také stát mou konkubínou, pokud budeš chtít.“ Baochuan si ho nevšímala a pokračovala v chůzi. Ten muž, který pocházel z města, se rozčílil a vyrazil vpřed, aby ji chytil za ruku. Strážce ji přiměl, aby se dala do běhu, zatímco jiný strážce dal pokyn malému žebrákovi, aby koně střelil prakem. Kůň začal v bolestech divoce cválat pryč. Muž byl shozen z koně, ale jeho nohy zůstaly ve třmenech. Kůň cválal dál a po celou dobu ho táhl. Nakonec se lidem, kteří hlídali město, podařilo koně zastavit. Zlý mladík zůstal půl měsíce ležet na lůžku, ale už se neuzdravil. Byl tu také jeden padouch, který se o půlnoci chystal Baochuan znásilnit, ale narazil na tajemnou „zeď duchů“, kvůli které chodil pořád dokola na jednom místě a nevěděl, jak najít cestu ven. Do jeskyně se nikdy nedostal. Všechny tyto druhy potíží vyřešili nesmrtelní strážci. Objevili se také špatně smýšlející muži, kteří Baochuan zastavovali a snažili se s ní flirtovat, a ona se jich nemohla zbavit. Nejednou pocítili fyzickou bolest a rychle odešli. Dobří lidé jsou požehnáni bohy. Pokud nebesa zařídí, aby se na světě odehrál pozitivní příběh, pak špatné události, které se vymykají opatřením bohů, nebudou připuštěny.
Jednou jí chtěla pomoci víla, která se s ní seznámila na nebesích. Baochuan tak našla měšec, když okopávala divokou zeleninu. Nevšímala si ho a pokračovala v okopávání. Když dokopala, vrátila se a uviděla malou myšku, která otevřela měšec a odhalila v něm stříbro. Baochuan se na ni jen podívala, pak se otočila a odešla. Další nebeská víla se usmála na vílu, která měšec zasadila: „Zkoušíš ji!“ Víla se usmála, zavrtěla hlavou a řekla: „V budoucnu, až se Baochuan vrátí do světa víl, řeknu jí o tom měšci.“
5. Obdarování druhého ctností: Nejvyšší říše kultivujícího
Během těch osmnácti let se Baochuan občas zdálo o manželovi, který byl oblečený do bílého roucha a zářivě stříbrné zbroje a svíral zářivě stříbrné kopí, přesně jako nebeský generál. Někdy se jí zdálo, že je v nebezpečí. Po probuzení spěšně předčítala buddhistická písma a modlila se k buddhovi, aby mu požehnal v těžkostech. Během tohoto období dvakrát přenesla na manžela část své ctnosti.
Poprvé to bylo v šestém roce po jejich odloučení. Zdálo se jí, že Rengui nemůže vstát z postele kvůli vážné nemoci. Když se probudila, poklekla, uctila nebesa a modlila se za jeho bezpečí. Protože byla ochotná vzít na sebe jeho nemoc, darovala mu svou ctnost. Velmi brzy poté onemocněla. Uzdravila se za půl měsíce. Během té doby se o ni starala desetiletá žebračka jménem Xiaoping. Poté, co se Baochuan zotavila, měla Xiaoping po svém boku. Šila jí oblečení a učila ji vyšívat. Po půl roce ji seznámila s Yuwen, její bývalou služebnou. Yuwen se mezitím stala vedoucí vyšívačské dílny s názvem „Zlaté město“ a mohla Xiaoping zajistit práci.
Při jiné příležitosti, která nastala po jedenácti letech odloučení, se Baochuan zdálo, že Rengui neustále seká a zabíjí lidi v bitvě. Jeho bílé roucho bylo potřísněno krví. Po probuzení se vyděsila. Náhle si vzpomněla, co jí předešlého roku řekl chrámový opat, že Rengui bude mít následující rok velkou nehodu. Řekl jí, aby často recitovala buddhistická písma a modlila se za něj. Pomyslela si, že sice pilně čte svatá písma, ale kdyby jejího manžela zastihla katastrofa, ctnost nashromážděná recitováním by nestačila na to, aby mu pomohla tuto pohromu překonat. Co by se tedy mělo ještě udělat? Když na to pomyslela, zpanikařila. Padla na kolena, aby uctila nesmrtelné. Vyjádřila ochotu dát svou ctnost, aby manželovi zajistila bezpečí a vítězství v bitvě.
Když nesmrtelní na nebesích viděli, jak se nezištně vzdává své ctnosti, obdivně povzdechli. Cítili, že tento scénář nebyl vytvořen nadarmo a Baochuan ho splnila velmi dobře. Někteří si pomysleli, že lidský život je opravdu jako kultivace! Baochuan se po celou dobu aktivně kultivovala. Od chvíle, kdy se jí poprvé zdálo o manželovi, se iniciativně vydala do chrámu, vytáhla si věšteckou tyčinku, hodila vyšívanou kouli, provdala se za něj, zůstala sama v jeskynním příbytku, snášela krajní chudobu a po tom všem se modlila jen za jeho bezpečí. A to nezištně. Je skutečně nejlepší stoupenkyní této role a příběhu, shodli se všichni nesmrtelní.
Poté, co podruhé odevzdala svou ctnost, už pro sebe nepoužila ani minci z pytlíku, ani rýži z misky. Jednoho dne, když si zdřímla, upadla do transu a uslyšela tichý hlas, jak říká: „Paní Xue nepoužívá moje peníze. Co mám dělat?“ Další hlubší hlas řekl: „Ach, paní Xue nejí mou rýži. Cena rýže venku opět stoupne. Co mám dělat?“ Oba hlasy si na okamžik povzdechly. Pak tichý hlas řekl: „Zdá se, že to mohu říct jen našemu pánovi, ať ji pán přesvědčí.“
V noci se Baochuan zdálo o její žebrácké matce, která jí řekla: „Dcero, ten pytlík a misku jsem ti dala, abych ti pomohla překonat těžké časy. Neodmítej je. Jsem nebeský nesmrtelný, který bdí nad všemi žebráky v lidském světě. Ti, kdo přijmou tvou rýži a mince, s tebou navážou předurčený vztah na období konce dharmy. Peníze a jídlo můžeš použít pro sebe, nenech sebe tolik trpět.“ Baochuan jí poděkovala a poté se probudila s pocitem překvapení. Ráno se podívala na patchworkový pytlík s mincemi a misku a pomyslela si: „Ty hlasy, které jsem včera v poledne slyšela, byly pravděpodobně od vás dvou. Ohlásili jste mou situaci do nebe. Omlouvám se, že jsem vám přivodila potíže.“ Zatímco mluvila, viděla, jak se otvor pytlíku zmenšuje, a pak hluboký hlas vycházející z misky řekl: „Paní Xue, to je v pořádku. Není třeba být tak zdvořilá.“
Jednoho dne se Baochuan zeptala pytlíku a misky: „Všechno má svého ducha. Jaké jsou vaše skutečné podoby? Chci to vidět.“ Jakmile tato slova vyslovila, ozval se tichý hlas: „Paní Xue, nebuďte překvapená!“ Vzápětí se před ní objevili duchové pytlíku i misky. Jedním z nich byla štíhlá žena oblečená do záplatovaných šatů, druhým pak silný muž s tlustými rty. Žena jí řekla: „Vytvářím zlato, pokud je do mě vloženo zlato. Vytvářím stříbro, pokud je do mě vloženo stříbro. Nebo poklad, pokud to, co je do mě vloženo, je poklad. Pro tebe však mohu vytvářet pouze mince, a to z pověření nebes.“ Muž neřekl nic, jen našpulil rty. Pak začal postupně otevírat ústa. Otevřel ústa velká jako mísa a Baochuan se zdálo, že před sebou vidí mísu. Jeho ústa se pak stále otevírala a zvětšovala, až byla velká jako hrnec. V tu chvíli se Baochuan zdálo, že vidí hrnec. Pak se jeho ústa dál zvětšovala, až byla velká jako káď. Šokovaná Baochuan si na okamžik myslela, že se dívá na káď. Ulevilo se jí, když začal pomalu ústa zavírat.
* * *
Můžete tisknout a rozšiřovat všechny články publikované na Clearharmony a jejich obsah, ale uvádějte prosím zdroj.
více ...