Evropská Fa konference výměny kultivačních zkušeností 2018: Jak jsem pocítil Mistrův soucit a sílu při objasňování pravdy

Od praktikujícího Falun Dafa ze Švédska

Zdravím Mistra i všechny praktikující Falun Dafa!

Jsem praktikující Falun Dafa ze Švédska. Brzy mi bude šestnáct let. Od malička jsem se svými rodiči praktikoval Falun Dafa. Protože jsem odmítl vstoupit do Komunistického svazu mládeže, byl jsem na základní škole šikanován učiteli i žáky. V roce 2011 jsme se přestěhovali do Švédska. Už je to sedm let, kdy jsme začali žít ve Stockholmu. Letos jsem absolvoval poslední ročník základní školy. Když jsem byl ještě na prvním stupni, nechápal jsem vážnost záchrany bytostí a také jsem se zřídkakdy účastnil pravdy objasňujících aktivit. Jednoduše jsem nevěděl, jak postupovat při objasňování pravdy, a proto jsem nikdy neměl šanci cokoliv říct svým vyučujícím a spolužákům.

Po této chybě jsem učinil rozhodnutí, že s nástupem na druhý stupeň musím začít objasňovat pravdu ve škole. Přinejmenším ti, kteří se mnou budou ve třídě, by měli pravdu znát. Ale čas plyne rychle; tři roky na škole uběhly jako blesk a já jsem najednou končil devátou třídu a čekaly mě celostátní zkoušky. Přestože jsem stále na objasňování pravdy během těch tří let myslel, nikdy jsem to neudělal, a když se zkoušky blížily a musel jsem se učit, byl jsem schopný vnímat jen to, jak den za dnem rychle utíká.

Na začátku jara přišly do naší třídy během vyučování dvě dívky. Jejich domácím úkolem do předmětu sociálních studií bylo navrhnout projekt, požádat lidi o pomoc a potom se projekt mohl poslat do větších organizací, například do UNICEF. Tehdy jsem ještě neměl tu myšlenku a brzy jsem na to zapomněl. Po několika dnech jsem se však jednoho večera nechal inspirovat: „To, co dělám, je také o lidských právech. Proč bych nemohl objasňovat pravdu a sbírat podpisy stejně jako to dělaly ty dívky?“ Sbírání podpisů proti odběru orgánů je každopádně fyzickým cílem, který je snadněji přijatelný a také se můžete přímo rozhodnout petici podepsat či nikoliv. Mám také dobrou zkušenost s mluvením o odebírání orgánů, díky těm třem rokům, kdy jsem se účastnil pravdu objasňujících aktivit. Po pár týdnech jsem to nadnesl před svými rodiči a ti si také mysleli, že je to dobrý plán. Teď, když bylo vše připravené, jsem už jen potřeboval souhlas mého učitele, abych mohl s projektem začít. To se však nikdy nestalo. Kvůli mým lidským připoutáním a obavám jsem nikdy o svých představách svému učiteli neřekl. Potom přišlo období státních zkoušek, kdy jsem se svých plánů musel vzdát. Ale možná to byla ta myšlenka, která se počítala, protože Mistr pro mě uspořádal mnohem lepší cestu.

Po státních zkouškách nám náš učitel dal ještě jeden poslední úkol – napsat proslov. Proslov mohl být o čemkoliv a také jsme si mohli vybrat, jestli budeme chtít proslov číst před třídou. Když jsem to uslyšel, pomyslel jsem si: „Mohu mluvit o čemkoliv a jsem schopný mluvit před spolužáky, když tu všichni budou. Není to skvělá příležitost k objasnění pravdy?“ Předtím, než jsme mohli začít, náš učitel chtěl, abychom sdíleli a diskutovali s ostatními o našem námětu na proslov, protože najít hlavní téma proslovu je často nejtěžší částí. Chytil jsem se šance a jednoduše shrnul můj nápad třídě, abych viděl jejich ohlasy. Co jsem však nečekal, byly velmi pozitivní reakce. Všichni se na můj proslov velmi těšili.

Když jsem tedy získal dobrý ohlas od mého učitele i spolužáků, začal jsem psát. Na schůzkách s učitelem jsem se naučil, jak napsat řeč, můj osobní příběh. Statistiky o počtu odebraných orgánů, které neseděly, a nakonec osobní tipy, malé úpravy od učitele, a úspěch mé prezentace byl zajištěn. Všichni ve třídě tleskali a také učitel řekl, že jsem si zvolil dobré téma. Když jsem se vracel na své místo, opravdu jsem cítil, jak mi Mistr pomohl a posílil moje schopnosti. V první řadě, škola brzy skončí, takže učitel určitě nebude udělovat známky za tuto řeč, tak to nemůže být náhoda, že jsem dostal tento úkol. Mistr pro mě musel uspořádat tuto příležitost. Druhou věcí je, že mám obvykle strach a nemám odvahu mluvit před mnoha lidmi, především o něčem tak velkém jako je odebírání orgánů. Nikdy bych nebyl schopen mít tak dlouhou plynulou řeč bez pomoci Mistra. Po hodině za mnou moji spolužáci přišli a ptali se, jak mohou přispět k zastavení odebírání orgánů, a tak jsem jim dal odkaz na on-line petici.

Současně, jak jsem psal svůj proslov, jeden spolužák se chystal uspořádat absolventský ples, kam byli pozváni všichni studenti devátého ročníku a učitelé. Řekl mi, že by uvítal, kdybych ho kontaktoval a měl proslov. Letos jsme měli čtyři třídy devátého ročníku. Kdybych měl proslov na plese, mohl bych určitě zachránit hodně lidí! Ale kvůli některým lidským připoutáním jsem se celou dobu vyhýbal svému přání mít proslov. Teprve poté, co jsem ho prezentoval před třídou a měl velmi pozitivní výsledky, jsem dostal odvahu se ho zeptat. Obával jsem se však marně, protože to byl on, kdo se mě zeptal dříve.

Takovou šanci, kterou jsem dlouho hledal, jsem se rozhodl využít. Promluvil jsem si o tom s tátou. Nakonec jsem proslov upravoval znovu a znovu. Zahrnul jsem více příběhů, aby byl proslov delší a osobnější. Odebírání orgánů by totiž nemělo vyznít tak, jako že je to téma publiku příliš vzdálené. Potom jsem upravil gramatiku a odstavce. Zároveň jsem zahrnul více pozitivních zpráv, jako vyšetřování na Západě a aktivity proti odebírání orgánů. Nechtěl jsem, aby řeč na plese zněla příliš pochmurně, a proto vyžadovala jistou dávku „pozitivní energie“. Vzpomněl jsem si, jak jsem naposledy použil on-line petici a získal tím nejisté výsledky, a tak jsem vytiskl dvacet petic, na každé s místem pro deset jmen, což bylo víc než dost, bez ohledu na to, kolik lidí bude na plese. Zabalil jsem všechno, co jsem potřeboval, a vydal se na ples.

Po pořadateli, hlavní řeči, zahájení a hlavním chodu za mnou pořadatel přišel a řekl, že bych se měl připravit na svůj proslov. Vzal jsem si tedy svou řeč, kterou jsem měl v telefonu a šel se ven připravit. Najednou jsem zaváhal. Když jsem se otočil a uviděl více jak sto lidí, kteří brzy začnou poslouchat můj proslov, dostal jsem strach a nemohl jsem se uklidnit. Brzy budu mít řeč, ale stojím tady a neodvážím se jít nahoru. Co se mi může stát? Rozzlobil jsem se na sebe. Prošel jsem tolika obtížemi, abych přišel na ples a měl proslov. Čeho bych se měl bát? Navíc, Mistr nade mnou dohlíží, takže nemůžu selhat. Několikrát jsem si svoje slova zopakoval a cítil jsem se ve svém srdci klidnější. Přečetl jsem si dvakrát svůj rukopis, upravil si oblek a šel říct pořadateli, že nyní mohu svůj proslov pronést. Několikrát zacinkal o skleničku a nechal mě samotného před posluchači. V tu chvíli jsem ucítil tisíce očí, jak se na mě dívají, a opět jsem dostal strach. Ale pomyslel jsem na to, jak se na mě právě dívají Mistr a všichni bohové. Zhluboka jsem se nadechl a začal mluvit.

Proslov trval asi pět minut. Na konci jsem všechny vyzval, aby se podepsali pod petici.

Při poslední větě se mi dostalo velmi hřejivého potlesku. Mnoho lidí okamžitě utíkalo k místu, kde byly položeny petiční archy a brzy se utvořila dlouhá fronta na podpis. Když jsem viděl, jak mnoho lidí chce aktivně připojit svůj podpis, litoval jsem, že jsem nepřinesl více propisek. Ale nikdo si nestěžoval. Někteří se mnou dokonce mluvili, když čekali v řadě. Většina si myslela, že je o tom důležité mluvit, a děkovali mi, že jsem se je o tom odvážil informovat. Někteří říkali, že by si nikdy netroufli stoupnout před všechny a mít řeč, tak jako já. Spolužáci za mnou přišli, dávali mi ruku na rameno a ptali se mě, jestli jsem v pohodě.

Když jsem se vrátil na své místo, učitel, který vedle mě seděl, měl spoustu otázek, takže jsem měl šanci více mluvit a zodpovědět otázky. Potom jsem se šel nadýchat ven čerstvého vzduchu. Někdo řekl: „Odběr orgánů zní jako něco, co dělá Severní Korea, a já bych nikdy nevěřil, že něco takového provádí Čína.“ Pověděl jsem jim tedy více o pronásledování, kterému jsme byli vystaveni, když jsme byli v Číně. Všichni mí spolužáci, kteří slyšeli můj první proslov, a především pořadatel, řekli, že můj nový proslov byl mnohem osobnější a upravenější než ten předchozí. Také mi řekli, že mnoho lidí mělo v očích slzy, když jsem mluvil.

Kvůli omezenému času jsem nenapsal některé věci, které jsem později uvedl v rukopisu. Ale když jsem viděl, jak všichni dobrosrdečně a aktivně podepisují petici, i přesto, že jsem neposkytl až tolik informací či důkazů, věřím, že více informací v proslovu by jen vedlo k více otázkám. Nebylo potřeba ho mít delší než byl. Po skončení plesu jsem měl celkem devadesát podpisů. O den později přibyla další dvě jména v kanceláři učitelů. Měl jsem tedy devadesát dva podpisů dobrosrdečných lidí, kteří podepsali petici a zaujali jasný postoj k pronásledování.

Čas rychle přešel a brzy jsem stál na pódiu znovu při absolventském ceremoniálu. Naše škola má tradici udělovat ceny studentům posledního ročníku za výjimečné výkony. Díky svému proslovu jsem dostal ročníkovou cenu „Ocenění školy za znalosti o společenském dění“. A důvod byl přibližně takový: „Oceňujeme nejen vaše povědomí o dění ve společnosti, ale i vaše zapojení se do tematiky lidských práv a také fantastickou vůli změnit svět a udělat ho lepším místem.“ Poté, co jsem to slyšel, jsem se na pódiu skoro rozplakal, když jsem cenu přebíral. Děkoval jsem řediteli, zástupci ředitele a všem učitelům, studentům i partnerům, ale především našemu Mistrovi, který mě chránil a připravoval mi po celou dobu cestu. Dostal jsem vysvědčení několik dní po ukončení studia. Dosáhl jsem 292,5 bodů, což bylo o 17,5 bodů více než v předchozím období. Opět jsem pocítil, jak se o mě Mistr stará.

Je mi ctí zde dnes sedět jako praktikující a sdílet s vámi svoje zkušenosti. V kultivaci mi Mistr čas od času podá pomocnou ruku v těžkém období. Bez ohledu na to, zda se jedná o absolventský ples či turistické atrakce, vždy cítím, jak mi Mistr pomáhá vysílat spravedlivé myšlenky.

Děkuji, Mistře! Děkuji, praktikující!


Můžete tisknout a rozšiřovat všechny články publikované na Clearharmony a jejich obsah, ale uvádějte prosím zdroj.