Konotace tradičních barev (1. část)

Náš svět je pestrý a různé národy si chrání své jedinečné tradiční barvy, které nejsou jen něčím vizuálním – jejich jedinečné barvy také odrážejí historii a tradice každé země.

V dnešním světě se všechny tyto tradiční barvy zdají být do jisté míry podobné, ale jejich konotace mohou být zcela odlišné. Vzhledem k velké rozmanitosti barev bude v této sérii článků rozebráno několik nejběžnějších z nich.

Pět ctností a pět barev

Když se v dnešní Číně mluví o tradičních barvách, mnoho lidí si vybaví červenou, která je považována za slavnostní barvu představující štěstí. Například na svatbu mají lidé tendenci používat hodně červené barvy k výzdobě domova a nevěsta i ženich často nosí červenou barvu; na čínský Nový rok lidé vyvěšují kuplety na červeném papíře; červená barva je také dominantní barvou při oslavách všeho druhu, nemluvě o horlivé politické propagandě o „rudé Číně“. Obecně se zdá, že červená barva má v myslích lidí spíše pozitivní význam, protože věří, že červená symbolizuje prosperitu a štěstí.

Při zkoumání starobylé čínské kultury se však ukázalo, že současná ostrá červená barva ve skutečnosti zcela neodpovídá třem tradičním čínským náboženstvím – konfucianismu, taoismu a buddhismu. Barevný tón jednotlivých dynastií ve starověké Číně byl ve skutečnosti spíše slavnostní, mírumilovný, jednoduchý nebo elegantní a žádný z nich nebyl zdaleka tak drsný a oslnivý jako červená, kterou vidíme dnes. Ostatně červená neodpovídá obecně introvertní povaze starých Číňanů.

Jaké jsou tedy tradiční barvy Číny?

Nejprve se možná budeme muset podívat na teorii pěti ctností. Jejím zastáncem byl Cou Jen, známý učenec reprezentující školu Jin-Jang v období Válčících států (475–221 př. n. l.).

Tato škola zastávala názor, že všechny změny ve vesmíru probíhají v souladu s působením jinu a jangu, s postupem pěti prvků a se vzájemným vytvářením a potlačováním. Cou Jen aplikoval působení pěti prvků o krok dále, aby vysvětlil cyklické aspekty dějin a změny dynastií, známé jako „teorie pěti ctností“.

Přestože tato teorie měla významný vliv na čínské dějiny, mnoho lidí o ní dnes ani neslyšelo. Je to proto, že velká část tradiční čínské kultury byla démonizována Komunistickou stranou Číny a mnoho základních hodnot zůstalo zapomenuto a odmítnuto.

Podle teorie pěti ctností představuje každý z pěti prvků – kov, dřevo, voda, oheň a země – jedinečnou ctnost a společně se cyklicky pohybují.

Podle této teorie vznikla dynastie proto, že jí nebesa propůjčila jednu z pěti ctností. To znamená, že císař (tchien-c' neboli syn nebes) měl splnit nebeské poslání. Jak ctnost této dynastie postupně slábla, objevila se jiná dynastie s ctností, kterou jí nebesa propůjčila, a nahradila stávající dynastii.

Například na základě teorie vzájemného vytváření a vzájemného potlačování kov přemáhá dřevo, dřevo přemáhá zemi, voda přemáhá oheň, oheň přemáhá kov a země přemáhá vodu. Každá dynastie se svou jedinečnou ctností se také řídila takovým cyklem. Podle Cou Jenovy teorie měla dynastie Čou ctnost ohně, kterou vystřídala dynastie Čchin. Ta měla ctnost vody, přičemž voda přemáhala oheň.

Cou Jenova teorie pěti ctností byla v čínské historii široce uznávána a přijímána. Od dynastií Čchin a Chan až po dynastie Sung, Liao a Ťin dvorní úředníci každé dynastie vždy diskutovali a potvrzovali svou vlastní ctnost. Ta pak byla oznámena celé zemi, aby se prokázala legitimita dynastie. Z toho také vyplývá, že dynastie nemohla být ukončena pouhou silou, že nástupce musel mít potřebnou ctnost, kterou mu propůjčila nebesa. Ačkoliv dynastie Jüan, Ming a Čching oficiálně nedeklarovaly, jaký druh ctnosti představují, všichni jejich císaři byli považováni za ty, kteří následují uspořádání nebes.

Různé dynastie odpovídaly různým ctnostem a byly reprezentovány odpovídajícími barvami, například bílou, modrou, černou, červenou nebo žlutou. Jak již bylo zmíněno, když Čchinové ukončili dynastii Čou, věřili, že následují vůli nebes – voda přemohla oheň. Protože barva odpovídající vodě je černá, používala dynastie Čchin černou jako svou reprezentativní barvu a císař Čchin nosil černé roucho.

Š' Ťi (Záznamy velkého historika), jedna z nejuznávanějších historických knih, má v Základních análech prvního císaře Čchin Š'-chuanga záznam. Propagoval tradici pěti ctností a věřil, že dynastie Čou (s ctností ohně) byla nahrazena dynastií Čchin (s ctností vody), protože voda překonává oheň. Jak se píše v knize: „Nový kalendář začal platit v říjnu. Všechny oděvy a vlajky byly černé.“

Podobně i tchangský císař Süan-cung ve svém článku k velkolepému obřadu uctívání na hoře Tchaj napsal: „Nebesa žehnají klanu Li (příjmení tchangských císařů) zemskou ctností.“ Je zřejmé, že dynastie Tchang byla založena na ctnosti země. Proto respektovala odpovídající žlutou barvu. To však neznamenalo, že by tuto barvu mohl nosit každý. Ve skutečnosti byla žlutá barva vyhrazena pouze císařské rodině, nikoliv obyčejným lidem.

V dynastiích, které vyznávaly ctnost ohně, byla barva oděvu červená. Vzhledem k barvám, které se ve staré Číně používaly, se však od dnešní jasně červené barvy značně lišila. Ve staré Číně existovaly různé odstíny červené s různými názvy. Tradiční červená je o něco tmavší a má jemnější odstín.

Pokud vezmeme jako příklad císařské paláce Ming a Čching, rumělková červeň na stěnách paláců je ve skutečnosti barvou mezi oranžovou a červenou. Její tón je trochu šedý, nikoliv moderní jasně červená. Také v době, kdy byla červená barvou vládnoucí dynastie, ji obyčejní lidé nesměli nosit, protože tato barva byla vyhrazena císaři.

Přestože například dynastie Ming oficiálně neoznámila, kterou ctnost reprezentuje, v mnoha oficiálních dokumentech se uvádí, že dynastie Ming je založena na ctnosti ohně. Liou Čchen, ministr z počátku dynastie Ming, napsal, že: „Tchaj-cu z dynastie Ming je králem ohnivé ctnosti a přijímá červenou barvu.“ Dynastie Ming prosazovala červenou barvu jako symbol ctnosti ohně a obyčejní lidé nesměli nosit oblečení v této barvě.

Červenou barvu lze rozdělit do různých odstínů a existovala podrobná pravidla pro její použití při zvláštních příležitostech a podle společenského postavení. Obyčejní lidé nesměli čistě červenou barvu vůbec používat. Mohli nosit pouze světlejší odstíny červené, například barvu broskvových květů a podobně. Při několika významných obřadech a za zvláštních okolností mohla být tato omezení poněkud zmírněna.

Za zmínku stojí, že „červená“ měla ve starověku dokonce jiný význam než „červená“ v moderní čínštině. Podle staročínského slovníku Šuo-wen Ťie-C' z doby dynastie Chan byla červená „smíšenou barvou červené a bílé“. Jinými slovy, „červená“ ve starověké čínštině označovala odstín růžové, nikoliv ostře červenou, jakou si lidé představují dnes. Pro snadné pochopení dnešními čtenáři však budeme v tomto článku používat „červenou“ jako obecný termín, když budeme odkazovat na podobné barvy s různými názvy.

Z pohledu vyšší úrovně byla příčinou toho, že každá dynastie měla své vlastní jedinečné dějiny a kulturní dědictví, skutečnost, že každá z nich vycházela z jiného pramene. Proto se barvy, které přijímaly, od sebe přirozeně lišily. Teorie pěti ctností a pěti barev může vysvětlovat věci v lidském světě pouze na určité úrovni a nemusí být základem reality.

Čínská verze: https://www.minghui.org/mh/articles/2021/8/7/429235.html
Anglická verze: https://en.minghui.org/html/articles/2021/10/18/196209.html