Hledání zlata v těžkostech

Od praktikující Falun Dafa

Zdravím Mistře, zdravím praktikující,

ráda bych se s vámi podělila o některé své kultivační zkušenosti z posledních šesti let.

V roce 2015 se mi narodila dcera. Lékař, který ji vyšetřoval, si nevšiml rozštěpu patra, díry v zadní části úst, který jí znemožňoval sání. Nešlo ji nakojit a ani nakrmit lahví. Porodní asistentky, které ji denně navštěvovaly, neměly tušení proč. Dva týdny jsem nespala, den co den jsem jen stříkačkou nebo lžičkou dvacet čtyři hodin denně dávala mléko do stále vyhublého dítěte v náručí. Z nedostatku spánku jsem začala mít halucinace. S pomocí alternativních odborníků přišel zdánlivý pokrok, když se dcera začala pokoušet kojit. Přesto dokázala sát jen malé množství a musela tak činit každých dvacet minut, ve dne i v noci. Nikdy jsem ji nemohla odložit, ani na cvičení. Přesto jsem vytrvale cvičila, zatímco jsem ji měla v šátku na zádech.

Blížilo se několik výstav Umění Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti, které jsem pomáhala organizovat. Zachraňování bytostí prostřednictvím umění je něco, co mám hluboko v srdci. V přesvědčení, že dcera jen potřebuje čas, aby posílila a přibrala na váze, jsem ji vzala v šátku do Lake District, Gloucestershire a Londýna. Neuvědomovala jsem si svou náklonnost k horlivosti. Od té chvíle přicházely těžkosti, vlna za vlnou. Cesta, která mě čekala, byla úplně jiná, než jsem očekávala.

Jakmile jsme se vrátili z Londýna, dvě sociální pracovnice se protlačily k nám domů. Koordinátorka výstavy si tajně zjistila mou adresu a nahlásila místním úřadům, že dceru záměrně trápím hlady a držím ji v šátku. Stála jsem jako ochromená. Šokovaná a vyčerpaná. Začaly nás navštěvovat týmy policistů a kontrolovat dceru a dům, někdy i uprostřed noci. Byli racionální, přátelští a přijímali naše materiály. Cítila jsem se pozitivně.

Až jednoho dne přišel výhružný dopis, který nás předvolal do nemocnice. Projevilo se u mě připoutání k strachu, protože jsem neměla ráda nemocnice a nátlak. Nemohla jsem se uklidnit. Následující den jsem měla narozeniny, na ty nikdy nezapomenu. Tři sociální pracovnice a lékařka požadovaly, abychom dali všeobecný souhlas s vyšetřováním obvinění ze zneužívání a příčiny vyhublosti. Naše tříměsíční dítě, které už tak bojovalo s chudokrevností, mělo být podrobeno velkému množství krevních testů, více než dvaceti rentgenovým snímkům, které měly pokrýt celé tělo, třem CT vyšetřením a všemu, co se považovalo za nezbytné. Požádali jsme o minutu soukromí, vyšli ven, otevřeli Zhuan Falun a požádali Mistra o vedení. Jedna věta vyčnívala:

„Tak dlouho, dokud budete praktikovat Falun Dafa, budeme vás brát za učedníky a budeme vás vést.“ (Zhuan Falun, Přednáška čtvrtá, Buddhistické posvěcení)

Uvědomili jsme si, že je to velmi důležité.

„Jak by nám tito lidé mohli pomoci?“ pomyslela jsem si. Připoutání k strachu a sentimentalita k dceři zastínily mou víru v Mistra. Neviděla jsem širší souvislosti. Vystavení dítěte vysokým dávkám záření, když zjevně nešlo o zneužití nebo potřebu, mi nesedělo. Odmítla jsem dát souhlas. Měla jsem pocit, že jsem se chytila do pasti. Čím víc jsem tahala, tím víc mě svírala. Jediným východiskem byla kultivace.

Agresivní policista mě vyslýchal pod zářivkovým osvětlením. Dcera byla okamžitě násilím přijata do nemocnice. Ani na chvíli jsem ji neopustila. Mávnutím ruky nad nutností souhlasu lékaři pokračovali ve vyšetřování bez souhlasu rodičů. Všude jsem cítila staré síly a obrovský tlak. Nemocniční pokoj hlídal policista. Zdravotní sestry nás často urážely. Snažit se objasnit pravdu bylo těžké. K našemu spisu byla přiložena poznámka stažená z internetu, která obsahovala negativní popis Falun Dafa a uváděla, že praxe zakazuje lékařskou léčbu. Vrhalo to na nás obrovský černý stín. Den ode dne jsme byly s dcerou slabší a úzkostnější. Každá minuta každého dne mi připadala jako věčnost.

Jednou, když byl manžel v práci a já byla s dcerou v nemocnici sama, vešly tři sociální pracovnice, hodily na mě hromadu papírů a řekly mi, abych si okamžitě sehnala právníka. Podaly žádost k soudu k odebrání dítěte. Nevyspalá a zesláblá z nedostatku studia Fa jsem se rozplakala. S několika urážlivými slovy odešly. Od svých devíti let jsem bojovala s intenzivní fobií z telefonů. Připadalo mi, že je to nad mé síly. Požádala jsem Mistra o pomoc. Přišla zdravotní sestra a povzbudivě mě držela za ruku. Stačily dva telefonáty. Moje právnička byla úžasná žena se skvělým předurčeným vztahem.

Zanedlouho přišly další výzvy. Sociální pracovnice se vrátily s tvrzením, že kvůli citové labilitě nejsem schopná se o dceru starat. Prosazovaly okamžitou adopci. Byla to těžká rána. Moje právnička mě povzbuzovala, abych podepsala dobrovolný souhlas, aby nás soudy viděly příznivě a my vyhrály větší bitvu. Cítila jsem za ní spravedlivou energii a souhlasila jsem.

Na mysl mi přišel Han Xin. Postupně jsem se naučila „lézt úřadům mezi nohy“ v zájmu dosažení většího cíle, bez ohledu na to, jaká krutá obvinění se na nás valí.

„Han Xin byl koneckonců obyčejný člověk – my kultivující máme být mnohem lepší než on. Naším cílem je pozdvihnout se nad úroveň obyčejných lidí a snažit se ze všech sil dosáhnout ještě vyšších úrovní. Nedostaneme se do takové situace jako on, ale urážky a ponižování, které kultivující vydrží mezi obyčejnými lidmi, nejsou nevyhnutelně lehčí. Řekl bych, že vzájemné třenice, které vám zatěžují charakter, nejsou vůbec lehčí, jsou ve skutečnosti horší, a je dost těžké se s nimi vypořádat.“ (Zhuan Falun, Přednáška devátá, Člověk s velkými duchovními sklony)

Toho večera za námi přišli dva praktikující studovat Fa. Spravedlivá energie naplnila nemocniční pokoj a já se cítila zahalena rudým světlem a ronila slzy vděčnosti. Za několik minut opět studené chodby a další testy. Brzy testy vyloučily fyzické týrání. Ale ještě nebyl konec. Praktická lékařka, která o nás podávala zprávu, vyslovila teorii, že mám špatné mateřské mléko kvůli tomu, že nejím maso, což vede k tomu, že mé dítě hubne. A tak se opět objevili lékaři, tentokrát aby odebrali krev na rozbor mně. Měla jsem pocit, že ta hloupost nikdy neskončí.

Krátce poté lékař objevil u dcery rozštěp patra. Měli jsme možnost zažádat o odškodnění za zanedbání lékařské péče, ale nešli jsme touto cestou. Po propuštění z nemocnice jsem konečně vyšla na čerstvý podzimní vzduch, svobodná, poprvé po několika týdnech jsem stála pod jasnou modrou oblohou. Sžírala mě prázdnota, která byla bezedná. Právě jsem byla svědkem toho, jak mou tříměsíční dceru, která bezútěšně plakala, odnášely sociální pracovnice. Uvidím ji ještě někdy? Myslela jsem jen na to, jak zachránit tu malou vnímající bytost, která sem zjevně přišla kvůli Mistrovu Fa.

U soudu byl předsedající soudce spravedlivý a přijal pravdu o Dafa. Vyhráli jsme v prvním sezení, díky mnoha praktikujícím, kteří vysílali spravedlivé myšlenky. Za tři týdny bylo naše dítě doma, ale nebyli jsme svobodní. Po dobu šesti měsíců nás denně navštěvovaly sociální pracovnice. Jít ven bylo zakázáno. Moje matka dostala nařízení, aby s námi žila a sledovala každý náš pohyb. Měla v rukou moc nechat naši dceru odebrat a začala vykonávat kontrolu. V té době jsem se kultivovala šest let, ale nikdy se mi nepodařilo úspěšně pomoci zachránit moji matku, protože jsem byla připoutaná k tomu chodit do extrémů. Představení Shen Yun se vysmívala, zavírala oči a modlila se. Na výstavě se odvrátila a odmítla podepsat petici.

Jednoho zimního večera se mě zeptala: „Co je důležitější? Tvoje dcera, nebo tvoje náboženství?“ „Ne,“ odpověděl jsem. Využila svého postavení a snažila se mě přimět, abych se vzdala své víry, a dokonce se rozvedla s manželem. Při setkání se sociální pracovnicí použila negativní výrazy o Dafa. Úřady zahájily vyšetřování s takzvaným odborníkem na Falun Dafa z místní univerzity, aby posoudily, zda praktikující představují hrozbu pro děti. Na každém kroku jsme se setkávali s příležitostí k objasnění pravdy. Ale udržet každodenní praxi byl velký boj. Dlouho jsem chovala hlubokou lítost nad tím, že nemám dostatek spravedlivých myšlenek, abych hrozbám čelila ušlechtileji. V srdci se mi usadila zášť a pocit, že mě praktikující zradili. Byl to boj mezi dobrem a zlem, každý den, po dlouhé dva roky. Musela jsem pracovat na své vytrvalosti.

„A tak když chceme praktikovat kultivaci v tomto prostředí, které je tak složité, musíme být schopni snést ta nejtěžší utrpení a současně musíme mít také srdce velké snášenlivosti.“ (Zhuan Falun, Přednáška devátá, Člověk s velkými duchovními sklony)

A tak jsem se rozhodla, že se budu snažit, aby se mi to podařilo.

Po operaci rozštěpu úřady náš případ uzavřely. Další komplikace znamenaly, že jsme již nemohli otevřeně žít ve Velké Británii. Rok a půl jsme žili jako kočovníci v dodávce. Přesto se tato obtížná situace stala odrazovým můstkem, který nám otevřel nové dveře a díky němuž jsme dokázali věci, které bychom jinak nikdy nedokázali. Pochopila jsem, že všechno má svůj důvod a že zlato se může vynořit právě z těch nejhorších těžkostí. Každá cesta je Mistrem složitě utkaná. Trvalo to dlouho, ale můj odpor se postupně začal měnit v soucit, odpuštění, vděčnost a moudrost.

„Jsou to všechno vaše vlastní trápení, která použijeme ke zlepšení vašeho charakteru. Měli byste být schopni je všechny překonat. Pokud si zlepšíte charakter, dokážete je překonat – jde jen o to, že je možná nebudete chtít překonat. Chcete-li je překonat, dokážete to. Proto byste od tohoto okamžiku neměli považovat neshodu, se kterou se setkáte, za náhodu. Když se vyskytne spor, možná se přihodí neočekávaně, ale není to náhoda – slouží ke zlepšení vašeho charakteru. Pokud se považujete za praktikujícího, můžete to zvládnout správně.“ (Zhuan Falun, Přednáška čtvrtá, Přeměňování karmy)

V roce 2019 jsme se přestěhovali do Jižní Ameriky, kde se nám narodilo druhé dítě, a naplnilo tak karmické vazby k této oblasti. Mistr nám zařídil bydlení v domě předchozího koordinátora, kde bylo na stěnách osm replik obrazů z Umění Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti. Sloužily jako povzbuzení, že stále mohu obnovit svůj kultivační stav.

Zodpovědnost vychovávat malé budoucí učedníky Dafa přichází s velkými zásluhami, ale rozhodně ne bez náležitých obtíží. Deset dní po porodu se manžel musel nečekaně vrátit do Velké Británie a já zůstala s novorozencem. První rok byl horou těžkostí. Sousedé si stěžovali na pláč dítěte, v bytě došlo k velkým únikům vody, výbuchu sporáku a požáru pojistek, chůvy odešly, nastaly překážky při získávání povolení k pobytu, proběhla občanská válka s hrozbou hladomoru a u starší dcery byl diagnostikován autismus, který se stával stále náročnějším. Měla jsem co dohánět, abych svůj charakter přiblížila standardu praktikujícího a odstranila připoutání: smutek, depresi, rodinnou sentimentalitu, přílišnou závislost, strach…

S pocitem potřeby přispět společnosti a zachránit bytosti jsem se připojila ke skupině podnikatelů, abych založila vlastní firmu. Také jsem přijala placenou pozici v jednom z našich médií jako šéfredaktorka a zároveň se orientovala na domácí vzdělávání. Měla jsem hodně práce. Zhubla jsem deset kilogramů. Zhoršilo se mi zdraví a charakter, protože jsem ztratila rovnováhu mezi udržováním každodenní praxe a děláním věcí. Jednou, v časných ranních hodinách, se mi udělalo nevolno a zažila jsem něco, co připomínalo mrtvici. V končetinách mě silně mravenčilo a ztratila jsem pohyblivost. Ruce se mi začaly nekontrolovatelně svírat v tvrdé pěsti. „Mistře, prosím, pomozte mi. Mistře, prosím, pomozte mi.“ To bylo jediné, co mě napadlo. Během několika minut se ochrnutí začalo vytrácet. Opakovaně jsem Mistrovi děkovala a zalezla do postele vedle dítěte. Pak už bylo vše v pořádku.

Strávila jsem nespočet dní v zoufalství a dělala si starost o svou kultivaci. Když v našem domě došlo k výpadku proudu, začala jsem mít děsivé myšlenky, že čas vypršel a já nedosáhla toho, čeho jsem měla, ani jsem nezachránila předurčené bytosti. Zdál se mi sen. V něm mě jeden praktikující z Velké Británie pomohl přivést zpět do „jednoho těla“. To byl bod obratu. Začala jsem každé ráno meditovat. Někdy jsem mohla vstát ve tři hodiny ráno, abych měla dostatek času, než se probudí děti a začne práce. Jednou, po několika neúspěšných pokusech, mě napadlo, že pokud na mě Mistr čeká, neodvážím se zůstat spát. Požádala jsem Mistra o schůzku na druhý den ráno. Pět minut před třetí hodinou ranní se dítě dalo do pláče a já vstala, abych s Mistrem studovala Fa. Začala jsem ručně přepisovat Zhuan Falun, jednu až tři hodiny denně. Moje soustředění postupně sílilo, chyby mizely a pokaždé jsem získávala nová pochopení, někdy jsem se dostávala do hlubokých stavů klidu. Mistrova nová přednáška mě opravdu zasáhla:

„Každý z vás, kdo zde sedíte, každý učedník Dafa zde, by měl odvést dobrou práci na svém zdokonalování a vždy dávat přednost svému duchovnímu rozvoji.“ (Učení přednesené na konferenci Epoch Times a NTD o sdílení zkušeností, 2021, neoficiální překlad)

Moje děti také rády studují Fa. Nyní začínáme každé ráno čtením Hong Yin, obě už umí recitovat několik básní. Rády se učí o čínských císařích. Před jejich každodenní hodinou čínštiny děláme jedno krátké cvičení. Večer čteme Lunyu, a když zapomenu, mladší si o čtení samo řekne.

V poslední době k nám na pokyn Mistra chodí předurčené bytosti pokaždé, když vyjdeme ven. Před dvěma dny, když jsme se blížily ke konci naší ulice, se mě jeden Newyorčan zeptal na možnost místního pronájmu. Řekla jsem mu, že v našem domě je několik volných bytů a pozvala ho, aby se na ně podíval a také si prohlédl naše obrazy. Líbil se mu obraz Pán Buddha a chtěl se naučit cvičení. Odcházel spokojeně s papírovým lotosovým květem.

Věci jdou snadněji, ale rozhodně to není vždy lehké. Děti často a rády recitují Mistrovu větu:

„Je těžké to vydržet, ale vydržet se to dá. Je těžké to udělat, ale udělat se to dá.“ (Zhuan Falun, Přednáška devátá)

Děkuji ctěnému Mistrovi a praktikujícím.


Můžete tisknout a rozšiřovat všechny články publikované na Clearharmony a jejich obsah, ale uvádějte prosím zdroj.