5. Česko-slovenská Fa konference: Jediná myšlenka v lékárně

Od praktikující Falun Dafa z České republiky

Vážený Mistře, milí praktikující,

chtěla bych se s vámi podělit o své pochopení.

Praktikuji již téměř tři roky. V podstatě je to krátká doba, ale věci, které se staly a které jsem pochopila, jsou ohromující; každý to jistě ví ze svých zkušeností s Dafa.

V první řadě mě Dafa a Mistr naučili nebojovat, proti všem a všemu, a pak také přijímat věci, které zrovna nechci, a nechtít věci, které nemůžu mít. Pak je tady také utrpení; každý jej v různé míře a v různých podobách prožívá v průběhu svého života.

A tak když přišly nějaké těžkosti, snažila jsem se je překonat. Pak přišly větší těžkosti, až jsem měla pocit, že je to utrpení a že už to nemůžu déle snášet. Práh snášenlivosti je také u každého jiný. Začaly se objevovat zdravotní problémy, které se na začátku praktikování ztratily. Začala jsem pochybovat, ale také jsem začala více studovat, abych mohla najít chybu ve svém charakteru, nebo něco, co by mi pomohlo se utrpení alespoň na čas a na chvíli zbavit. Byly dny, kdy jsem věřila bezmezně a dny, kdy mi už síly docházely, a objednávala jsem se k doktorům, což mně zpětně v hloubi duše přišlo velmi zatěžko.

Potíže byly tyto: až osmkrát denně běhání na toaletu „na velkou“, pak se přidaly potíže s jídlem - bylo mi nevolno, když jsem nejedla a taky když jsem snědla moc, nebo jsem neměla na nic chuť. Takže se k tomu přidalo ještě třeba dvakrát denně zvracení a někdy také bolest hlavy. Samozřejmě mezitím starost o roční dítě a o domácnost. Také manžel začal téměř každý den jezdit později z práce, protože toho měli víc a víc. Zjistila jsem, že jsem těhotná. Trochu mě to uklidnilo, vysvětlovalo to nevolnosti, ale potíže se střevy neustupovaly. Už jsem byla slabá, skoro jsem necvičila, nevysílala spravedlivé myšlenky, jen po večerech studovala.

Zpět k doktorům. Něco jsem zhubla, předepsali mi nějaké léky. První den, když jsem si lék vzala, mi bylo velmi psychicky těžko. Nechtěla jsem, ale rodina viděla, jak se trápím a já sama nevěděla, co dál.

Pak jsem se uklidnila. Říkala jsem si, že to snad brzy vyřeším, dokultivuji se k tomu a problém sám zmizí. Přece ještě nejsem Bůh, jsem zatím lidská bytost, která už to utrpení neumí snést.

Léky stejně ani nepomáhaly. Někteří praktikující se mi divili, že je beru, jiní se snažili mi pomoci tím, že mi psali, ať nemám výčitky. A stále jsem čekala a moc necvičila.

Poté jsem byla ještě na vyšetření střev. Kupodivu opět všichni doktoři a sestry byli úplně klidní, snad klidnější než já. Což mi asi vždycky nakonec pomůže. Proto tam musím, aby mě doktoři uklidnili? Vždyť mi přece musí stačit, když mě uklidní Mistr, no, zatím to mám tak. Bohužel.

Po vyšetření jsem dostala předpis na silnější léky, hormonální. V těhotenství by se sice brát neměly, ale mohou. Podvědomě jsem je vůbec nechtěla vzít. Přesto jsem šla pro ně do lékárny. Na lístku byly dva léky. První, ten, co už jsem brala, mi dali hned, za recept účtovali třicet korun. Ten hormonální lék neměli na skladě už asi tři dny, ale pořád ho objednávali. Říkala jsem si: „Páni, další náznak od Mistra, že ten lék nemají.“

Za tři dny jsem si pro něj šla znovu. Paní za pultem začala vytahovat obrovské těžké krabice. Byly čtyři. Odhadem jsem viděla, že se mi ani nevejdou do batohu. Byla jsem vyděšená. Paní mi dala ještě tašku a v mých očích jistě četla otázky: „Co to vlastně je?“ Nakonec jsem si dala dvě krabice do batohu a dvě do igelitové tašky; bylo to docela těžké. Pak chtěla ještě třicet korun za recept. Říkám jí: „Za recept jsem už platila předtím, když jsem dostala ten první lék.“ Paní říká: „Třicet korun se platí za položku na receptu, ale těch 6 900 korun, co je za ten lék, platit nemusíte.“ To mě ohromilo a zastyděla jsem se. V duchu jsem si řekla, že kdybych věděla, jak drahý ten lék je a já ho přece tak nutně nepotřebuji, není mi tak moc zle, tak bych pro něj určitě nešla. Nesla jsem ho domů a měla divný pocit, že když někoho známého potkám a zeptá se mě, co to nesu a nač, co mu řeknu, jsem tak moc nemocná? To ne.

Lék jsem doma prostudovala a aplikace toho léku mě odradila a také vyděsila. Už je to asi dvacet dní a lék jsem si zatím nevzala. Kupodivu se střeva trochu uklidnila, i když ještě ne úplně, ale dá se to přežít. Na tohle stačila ta jediná myšlenka v lékárně. Ovšem stále se musím dále zlepšovat a zlepšovat, hledat v sobě a kultivovat se a dělat tři věci, které nám Mistr dal, ne jen jednu.


Můžete tisknout a rozšiřovat všechny články publikované na Clearharmony a jejich obsah, ale uvádějte prosím zdroj.