5. Česko-slovenská Fa konference: Jak jsem se naučila sedět v lotosu a jak mně zvířátka pomohla v kultivaci

Od praktikující Falun Dafa z Velké Británie

Vážený Mistře, milí praktikující,

moje zkušenost má dvě části: „Jak jsem se naučila sedět v lotosu“ a „Jak mně zvířátka pomohla v kultivaci“.

Jak jsem se naučila sedět v lotosu

Od začátku své kultivace jsem nedokázala sedět v lotosu. Buď vůbec ne, nebo jen velmi krátce. Nepovažovala jsem to za důležité; myslela jsem si, že zlepšování charakteru a zachraňování vnímajících bytostí je to, co je důležité.

Po pár letech jsem si jednoho dne při nedělním čtení Zákona všimla, jak snadno a lehce si jedna čínská praktikující sedla do lotosu se zkříženýma nohama. Najednou mně to došlo: „Tohle je vlastně snadné, já to taky dokážu.“ A hned jsem si sedla na půl hodiny do plného lotosu. No, ale pak mě dva dny bolely nohy, a zase to bylo těžké, a někdy jsem se snažila sedět a někdy zase ne.

V Zhuan Falunu, v přednášce čtvrté, se píše:

„Abyste kultivovali v meditaci, musíte nadlouho zkřížit nohy, a hned jak je zkřížíte, začnou vás bolet a znecitliví, a za chvíli se budete cítit velmi nepohodlně a potom opravdu zneklidníte - ‚užíváte své tělo a zocelujete si vůli‘ a necítíte se dobře ani v mysli, ani po těle.“

O dva roky později jsem si namohla koleno, když jsem běžela na autobus. Koleno mně oteklo a už jsem nemohla sedět ani v jednoduchém lotosu. Později jsem si namohla i druhé koleno a i chůze byla pro mě obtížná.

Toho roku jsem jela na konferenci Zákona do Spojených států, kde Učitel přednášel a měli jsme tam také dlouhý průvod. Měla jsem tenkrát velmi silné přání, že chci jít na průvod, i když mě nohy tak moc bolely. Poprosila jsem Učitele, aby mně pomohl. S úžasem se ukázalo, že mohu normálně chodit a kolena jsem měla jako z gumy. Ta gumová kolena mně ale vydržela jen pár dní a později jsem znovu měla s nimi problémy, a tak jsem sedávala jen na patnáct až dvacet minut.

Kousek po kousku jsem začínala chápat, že takhle to asi dál nepůjde, zvláště když mě na to manžel upozorňoval a kritizoval mě. Neuměla jsem to ale překonat a nevěděla jsem jak.

V roce 2008 jsem jela do New Yorku na konferenci Zákona, kde nám ukázali film o tom, jakými bolestmi musejí denně procházet tanečníci Shen Yunu, když se rozcvičují a sedí v provazu. V tom okamžiku jsem se osvítila k tomu, že já také potřebuji procházet bolestí v lotosu, a že to mám dělat denně alespoň půl hodiny. Hned jsem si slíbila, že to tak budu dělat a příští den jsem si sedla na čtyřicet pět minut, a od té doby tak sedím.

Letos mě několik dnů tak hrozně bolel zub, že jsem nemohla v noci spát a ve dne mě ta bolest moc trápila. Uvědomila jsem si, že tohle se mi děje proto, že jsem se vyhýbala bolestem v meditaci a ve druhém cvičení. Nemeditovala jsem hodinu denně a ve druhém cvičení jsem stála jen patnáct minut. Tato bolest zubu mě osvítila; došlo mi, že to hrozné bolení zubu možná nejde ovládnout. Ale v meditaci to bolí jen chvilku a pak to přestane, až skončím - a tedy tu bolest ovládám já! Mohu se vědomě rozhodnout, že to vydržím, a jak dlouho to chci vydržet. Od té doby cvičím druhé cvičení a medituji pořádně. Rozhodla jsem se, že základním požadavkem meditace je sedět, ať to bolí, nebo ne, a že to musím vydržet a že to musím vydržet, ať se děje, co se děje.

V Zhuan Falunu, v přednášce čtvrté, se píše:

„Je to proto, že člověk trpěl, vyrovnal svůj účet a vydržel tu bolest. My věříme, že ctnost se získá přetrpěním bolestí, snášením utrpení a dobrými skutky. Proto se v meditaci tohle děje.“

Jak mně zvířátka pomohla v kultivaci

Před pár týdny svítilo sluníčko a měla jsem otevřené okno v mém pokoji. Z koupelny jsem slyšela, jak něco vřeští v zahradě. Ale z okna pokoje jsem nic neviděla.

Vřeštění nepřestávalo a musela jsem se znovu podívat. Zase jsem nic v zahradě neviděla, ale hned vedle mého okna se veverka všemi čtyřmi držela zdi. Jak mě uviděla, hned přestala a dívala se na mě.

Promluvila jsem na ni: „Co tady děláš? Proč vřeštíš? Jdi zpátky do zahrady.“ Podívala se na mě a odběhla.

Za pár minut jsem znovu něco slyšela v mém pokoji. Znělo to jako rány. Našla jsem tam malého ptáčka. Měl pěkná hnědá a červená peříčka na hrudi. Létal po pokoji a snažil se vyletět oknem, které bylo zavřené. Když mě uviděl, sedl si na postel.

Šla jsem k tomu zavřenému oknu, otevřela jsem ho, a ptáčkovi jsem povídala: „Tohle je zavřené okno. Ptáčku, když chceš kultivovat, musíš se stát člověkem.“ Ptáček na minutku seděl, trochu se na mě díval, vůbec se mě nebál a pak vyletěl z okna. Měla jsem z toho velikou radost. Co mně zvířátka říkají? O co tady jde?

S veverkou jsem si uvědomila, že se nemohu dívat všude do dálky, jen se mohu podívat hned vedle sebe. Dovtípila jsem se, že mě obě zvířátka radostně a jakoby kouzelně podporovala v kultivaci: „Dobře se kultivuj!“

Uvědomila jsem si, že si člověk může mylně myslet: „Tohle je ta cesta.“ Ptáček vrážel do zavřeného okna. Cesta vypadala správná, ale nebyla. Uvědomila jsem si, že věci nejsou takové, jak vypadají; že cesta, která vypadá správně, třeba správná není, ale že správná cesta nám může být ukázána, jako jsem já ptáčkovi otevřela okno.

Děkuji Učiteli, děkuji praktikujícím.