5. Česko-slovenská Fa konference: Jak mě zub odnaučoval hněv a pomáhal mi v kultivaci

Od praktikujícího Falun Dafa z Velké Británie

Vážený Mistře, milí praktikující.

Když mě před dvěma lety zubařka prohlížela zuby, zaťukala na jeden zub s dírou a řekla, že je mrtvý, že má u kořene váček, je zanícen a že mi ho nemůže zaplombovat, musí ho nejdříve provrtat až ke kořeni a pár týdnů léčit a jen pak ho může zaplombovat. Jinak by tohle bylo ohniskem nákazy, které by lomcovalo celým mým organismem.

„Ale, ale,“ říkal jsem si, „to nezní moc dobře.“ Snažil jsem se ji přesvědčit, aby zub přesto zaplombovala, že zítra letím domů a na léčení není čas. Nepovolila, a tak jsem šel odpoledne k jiné zubařce. Ta také zpočátku odmítala zub zaplombovat. Když jsem ji ale ujistil, že to určitě dobře dopadne, nakonec mi zub zaplombovala.

Když jsem letěl domů, váček bolel, dáseň a tvář mi otekly a já jsem přemýšlel proč. Moje žena se mě ptala, jestli si myslím, že je možné, aby v mém těle kultivujícího vůbec mohlo existovat ohnisko nákazy. Tak jak je to možné? Asi se vždy nechovám jako kultivující.

Tenkrát bylo v naší zemi mezi praktikujícími hodně smutno. Dívali jsme se všichni do sebe, protože se nám v té naší světové metropoli nedařilo s představením Shen Yun. Mnozí z nás jsme udělali všelijaké chyby. Největší problém byl v tom, že jsme se k divadlům a k představením nechovali jako profesionálové. To se pak negativně odrazilo v postoji divadel k nám samotným.

Kdykoli jsem navrhoval, abychom se změnili a k představením se stavěli profesionálně, řada praktikujících vyskočila se slovy: „Úplně stačí mít spravedlivé myšlenky. To je to důležité. Proč bychom měli poslouchat profesionální poradce mezi obyčejnými lidmi? My jsme přece ti praktikující!“

Výsledkem bylo, že se začaly projevovat vážné nedostatky ve vzájemné spolupráci mezi praktikujícími. Bylo to zřejmé, zvláště když jsme se snažili něco dokázat mezi lidmi ve společnosti v naší zemi. Moc mě to trápilo a byl jsem z toho velmi smutný. Bylo vidět, že lidem se naše neprofesionální chování nelíbí.

Zdálo se ale, že tohle rodící se neštěstí nikoho nezajímalo. Můj smutek a zoufalství se změnily ve vztek z pocitu bezmocnosti a začal jsem si říkat: „Proč jsou naši praktikující tak slepí? Proč jsou takoví a takoví? Proč je ten a ten takový?“ A takto jsem se zlobil na naše praktikující.

Mezitím můj zub otékal a otékal. Čas od času mě bolel žaludek, pak střeva, a pak celé břicho. Bolely mě ledviny, játra i žlučník. A v noci jsem nemohl spát. Ztratil jsem radost ze života, radost z kultivace a všechnu energii. V mém okolí tenkrát zemřeli dva mně blízcí praktikující, přibližně v mém věku. Připadalo mi, že oni dělali ve své kultivaci chyby podobné těm, které jsem dělal já. Ale když na ně udeřila nemoc, už neměli energii, čas ani přítomnost mysli se včas změnit. Tohle bylo pro mě velké varování. Často jsem si myslel: „Třeba bych mohl také já zemřít.“ Moc dobře jsem se necítil.

Tahle myšlenka mě probudila. Přemýšlel jsem o tom, že bych měl změnit svůj názor. Raději než zemřít, začal jsem promíjet praktikujícím jejich chyby.

Učitel řekl:

„Copak jsem ti dovolil, aby ses zlobil na mé praktikující?“

Začal jsem si uvědomovat své vlastní chyby a noc jsem strávil v meditaci a vysíláním spravedlivých myšlenek, abych odčinil škodu, kterou jsem praktikujícím způsobil svým hněvem, a odčinil škodu nápravě Zákona. Prosil jsem Učitele o prominutí a vysílal jsem na svůj hněv a na to, co způsobil. K ránu jsem upadl do spánku, a když jsem se v poledne probudil, bylo mi lépe.

Čím více jsem se zbavoval svého zvyku nepříznivě soudit druhé a rozhořčovat se na ně, tím více jsem viděl svá připoutání. Denně jsem si říkal, že v mém těle praktikujícího nemůže nemoc ani úraz existovat. A bolesti se vytrácely z mého těla. Abych se vůbec uklidnil a rozuměl, do čeho jsem se vlastně dostal, snažil jsem se každý den prodloužit druhé cvičení na čtyřicet pět minut a meditaci na hodinu a půl.

Učitel v Zhuan Falunu, v Lunyu, řekl:

„Lidstvo udělá skok dopředu, bude-li se schopno nově podívat na sebe, jakož i na vesmír, a změní-li svůj neohebný způsob myšlení.“

Před dvěma dny jsem navštívil tu první zubařku, která tehdy nechtěla můj kaz zaplombovat. Tentokrát na ten zub také ťukala a nemohla zjistit, zda je mrtvý. Nakonec si ke mně přisedla a řekla, že o tomhle je v zubařské škole neučili. Vlastně se mi omlouvala, že mi tenkrát nevěřila. No, já jsem si tenkrát také moc nevěřil. Ale Zákon mě opět zachránil.

Děkuji Učiteli, děkuji praktikujícím.