4. Česko-slovenská Fa konference: Několik mých zkušeností

Od praktikující Falun Dafa z České republiky

Vážený Mistře, vážení praktikující,

je mi ctí, že mohu dnes před vámi vystoupit a společně s vámi sdílet své osobní zkušenosti.

Ráda bych vás trochu naladila na mou strunu a pomohla mě a snad i možná v něčem sebe lépe pochopit.

Je čtvrtek večer. Jsou dva dny před dnešní Česko-slovenskou Fa konferencí. Konečně se pouštím do psaní své zkušenosti. Můj manžel mně již delší dobu pomáhal, abych si na to udělala volnou chvíli. Já si ale pořád říkala, že nemám tu správnou myšlenku, dost inspirativního presu či jakési nadání.

Snad to, že jsem se dnes probudila s bolestí hlavy, která mě neopustila v průběhu celého dne, mě asi připravovalo na to, že sepsání čehosi niterného se pak bude zdát čímsi, čím doopravdy je. Ulehčující, plynulé a s těmi nejlepšími myšlenkami na vás i příjemné. Vždyť jak Mistr píše o vysílání spravedlivých myšlenek:

Otázka: „Když se vysílají spravedlivé myšlenky, ovlivní poloha rukou výsledek?“

Učitel: „V principu, pokud jste racionální a jasně myslící, dělání nebo nedělání znaků rukou neovlivní nic. Avšak z vašich znaků rukou je zřejmé zda jste vstoupili do stavu klidu nebo ne, nebo zda jste se dostali do zamlženého stavu. (Smích) Takže když vysíláte spravedlivé myšlenky, musíte být bdělý. A jaký je to stav? Je velmi příjemný, jako když je všechno klidné a tiché a celé tělo je obalené energií.“

Chtěla bych se s vámi podělit o zkušenosti z poslední doby. Jsou hluboké i na povrchu, týkají se mé fyzické schránky i mojí duše, mého já i mého okolí.

Jak Mistr zmiňuje v Lunyu: „Buddhův Zákon předkládá hluboké pochopení všech tajemství, od částic a molekul až k vesmíru, od ještě menšího k ještě většímu; zahrnuje vše a nevynechává nic.“

A to si myslím, že se nám Mistr snaží ukázat. Schopnost uvidět sebe, svět, a ne jenom ten z širšího hlediska.

Z mého vnímání byl rok 2008 rokem plným změn. V první třetině všichni pracovali na přípravách představení Shen Yun. Ve třetině druhé jsme se z toho postupně dostávali a mnohým rodinám přibyl přírůstek. V té poslední části již ztrácím nit. Vím, že mnozí pilně pracují na druhém ročníku představení, ale já jsem se ponořila více do tmy a vnitřní samoty. Vetovala jsem jakékoli manželovy snahy o průnik. Začala jsem křičet, mluvit vulgárně a po mnoho smutných večerů jsem dělala manželovi scény. Křičela jsem o pomoc. Přestala jsem cvičit, vysílat spravedlivé myšlenky a nakonec i číst Zákon. Bylo skutečně těžké to prolomit.

Přestala jsem s vámi komunikovat a s manželem jsme řešili jen ty nejnutnější věci. Byl z našich neshod unavený a nechtěl se mnou ztrácet čas, protože viděl, jak beznadějné to se mnou je. I když se pokoušel ke mně proniknout, dělal to stylem, který jsem nebyla schopna přijmout. Například si ke mně sedl na postel a začal vysílat spravedlivé myšlenky. To mě ničilo snad úplně nejvíc. V tom stavu jsem si myslela, že vysílá spravedlivé myšlenky na mě. Že jsem špatná. A to jsem rezolutně začala odmítat. A tak jsem vlastně odmítala jeho. O to vlastně celou dobu šlo. O mé sebevědomí. Byla jsem nervózní, podrážděná, šířila jsem kolem sebe špatné myšlenky a ty se mi pak ve stejném vracely. Dělala jsem chyby v práci. Nebyla jsem schopna dobře pracovat. Čím víc jsem své chyby nacházela nebo mi byly kolegyněmi předhazovány, tím víc zničená jsem z toho byla. I když na to možná nevypadám, jsem na sebe uvnitř velmi přísná a jakékoliv nezvládnuté zkoušky si dlouho vyčítám.

Jednou jsme se zase s manželem hádali. Byla jsem na něj ošklivá a on za mnou neúnavně chodil. Nechtěla jsem s ním vůbec mluvit. Řekla jsem mu, že už nemůžu, že potřebuji pomoc. Že už nezvládám jeho výčitky, jak necvičím, jak dělám špatně to a tohle. Myšlenky o mé vlastní neschopnosti se mi hlavou honily celé dny. Už jsem nemohla přijímat další, i když s dobrým úmyslem směřované od něj. A on mě poprvé uslyšel. Přišel za mnou a udělal jedinou věc - objal mě. Já jsem se začala pomalu uvolňovat. Našli jsme k sobě cestu a začali jsme přijímat svou existenci.

V té době jsem nebyla schopná si udržet jasnou mysl. Zjistila jsem, že pravděpodobným důvodem a živnou půdou mého podceňování je mé slabé hlavní vědomí. Začala jsem se hlídat, vždy, když jsem se jakoby probudila. Myslím, v době, kdy jsem byla vzhůru, ale jako bych najednou otevřela oči, jsem šla zpět krok po kroku do situace, kdy jsem byla předtím bdělá, a veškeré úkony, které jsem v té fázi „mimo“ udělala, překontrolovala. Ne vždy jsem nalezla všechny činnosti nutné ke korekci, ale to procento chybovosti jsem zmenšila. Možná to trvalo dlouho, už nevím. Teď se snažím v bdělém stavu vydržet celý den. Když už se ale v práci nedokážu ovládat, otočím se na židli, zahledím se do dálky na druhou stranu řeky nebo na západ slunce či světla aut a dovolím si chvíli vypnout. Jen tak se dívám. Pak se zase proberu, a vím, že to zase chvíli zvládnu.

Pak přišel konec roku a blížili se vánoce. Měla jsem hodně práce. S manželem nám to šlo skvěle a já s chutí začala, co to šlo, chodit na úterní cvičení. A pokud jsem se překonala, tak jsem i četla Zákon. S vysíláním spravedlivých myšlenek mám stále problémy.

Něco se ale stalo, a já si začala uvědomovat, že jsem asi těhotná. Udělala jsem si test, ale ten nevyšel nijak přesvědčivě, a tak jsem si myslela, že si ten test následující týden zopakuji. Manželovi jsem nic neřekla. Chtěla jsem si být jistá.

Byl pátek a v kanceláři nám moc netopili. Odtamtud jsem jela rovnou za kamarádkou do keramické dílny vyrobit vánoční dárek pro tchýni a jejího přítele. Tam byla zima ještě větší. Moje tělo si říkalo o teplo, ale já mu ho nedopřála.

Domů jsem se vrátila kolem jedenácté. A jako milé překvapení byl hlouček praktikujících poskládaných v naší ložnici. Do postele jsem se dostala jen na pár hodin a jela jsem na Vysočinu. Další mrznutí, další sezení. Cítila jsem, že bych neměla sedět, ale nechtěla jsem se chovat jako z cukru.

Na oběd jsem se dostala domů. Respektive před dům, ale bez klíčů, a tak jsem další minuty trávila na mrazu. Když jsem si lehla, bylo mi lépe. Po čtyřech hodinách ležení mi bylo lépe a lehké bolesti ustoupily. A tak jsem odjela za kamarádkou do osm kilometrů vzdálené vesnice. Dojížděla jsem už třicítkou. Nebylo mi akorát. Ale nejsem přece žádná bábovka, a tak jsem nahodila úsměv a vítala se s kamarádkou. Po hodině sezení v kuchyni s dalšími členy rodiny, jsem kamarádku přemluvila, abychom šly k ní do pokoje. Tam už jsem si bez váhání lehla. Bylo to tak jasné a já jsem si to nechtěla připustit. Myslela jsem si, že mi tedy nejspíš začne cyklus.

Domů mě odvezla kamarádka. Já s ní ještě došla do horního patra ukázat svou novorozenou neteř a pak jsem si šla lehnout. Poté mi začaly silné křeče. Když už jsem brečela bolestí, zavolala jsem manželovi. Jeho hlas mě dokáže uklidnit, a když nám není dobře, čteme si navzájem Zákon. Tentokrát to ale nepomáhalo. Zavěsila jsem. Později mi manžel zase zavolal a já chvíli na to usnula.

Druhý den bylo v plánu nakupování dárků s manželovou maminkou a přítelem v Praze, kam jsme vyráželi časně ráno. Chodili jsme do půl třetí odpoledne, než jsme se dostali domů. Pak jsem spala až do druhého dne. To už jsem ale krvácela, a tak jsem si myslela, že je to prostě těžší cyklus. Nedokázala jsem se přesvědčit.

Zašla jsem proto na odběry s výsledky hormonů 560.8 mezinárodních jednotek Beta HCG. Tisíc jednotek a výše značí těhotenství. Když žena těhotná není, má 0 mezinárodních jednotek Beta HCG.

Pak rychle do práce. Po práci na vánoční večírek a brzy ráno do nemocnice na ultrazvuk.

Přišla jsem pozdě a doktorka byla odvolána k císařskému řezu. Čekala jsem na ni dvě hodiny. Pak jsme udělaly vyšetření, kde jsme nalezly jen prázdný váček, ve kterém mělo být miminko. Ale nebylo. Nabraly jsme znovu krev a hodnota již rapidně klesla na 300 mezinárodních jednotek Beta HCG. Byla mi indikována revize dělohy, což je běžný postup u jakéhokoliv zaniklého těhotenství.

Já už jsem ale mlčet nemohla. Jela jsem do práce a cestou jsem se stavila za manželem v práci. Byl milý a usměvavý. Ptal se, jestli je mi lépe a byl velmi pozorný. Řekla jsem mu, co se stalo. Ani si neuvědomuji, jak přesně reagoval, ale rozhodně ne tak, jak jsem se bála. Bála jsem se, že mi to bude vyčítat. Že kdybych se lépe kultivovala, nestalo by se to. Možná, že by to tak bylo, ale on to neřekl. A já jsem tu myšlenku dál nepustila.

Jela jsem zpět do práce. I následující den jsem byla v práci. Jen o něco déle, abych udělala to, co spěchalo. Den jsem proležela v posteli s teplotou a bolestmi, které kolísaly od soboty.

Druhý den jel do nemocnice manžel se mnou. V osm ráno nás zavedli do pokoje, odkud mě na sál zavolali v půl druhé odpoledne. To už jsem měla dvě další ženy na pokoji, kvůli kterým musel manžel pryč. Narkóze se mé tělo bránilo, ale ta droga byla silnější, a pak už jsem byla na pokoji. Celkem bez bolesti, či nevolnosti. Manžel mi přinesl květinu. Druhou kytici loňského roku, druhou po té svatební.

Večer jsem si s těmi ženami trochu povídala. Jedna mě zaujala svou zahleděností do sebe. Neustále skákala do řeči se slovy: „Já“ a „My“. Ta druhá byla plachá, letmo se zmínila, že má muže tyrana a chce ho opustit, ale ani to jí ta žena nenechala doříct. A přitom byly obě tak hodné. Nemohla jsem jim tyto vlastnosti vlastně vyčítat, jasně jsem si uvědomovala spojitosti s mým vlastním chováním.

Druhý den mě z nemocnice pustili velmi časně. A tak jsme se s manželem sešli na půli cesty od nemocnice. Vraceli jsme se pěšky.

Když jsme dorazili, vyčerpaná jsem si lehla. Manžel uklidil, abych nemusela nic dělat. Měla jsem stejně energii jen na dýchání a dívání se kolem sebe a po chvíli ani na to.

Pozdě odpoledne mě začalo bolet břicho. Říkala jsem si, že je to po zákroku normální. Manžel musel na noční, ale přesto se pokusil přehodit službu na někoho jiného. Nebylo na koho, a tak musel odjet.

Snažila jsem se to zvládat. Nemyslet na bolest. Neuznávat ji, protože si myslím, že Mistr nechce, abychom prožívali takovéto stavy. Chvílemi to bylo lepší a bolest mě drtila jen tak, abych si mohla vydechnout a pak se mi zase řinuly slzy bolestí. Telefon a volala jsem manželovi. Utěšoval mě, četl mi a radil, ať prosím Mistra o pomoc. Nepomáhalo to. Snažila jsem se to ale manželovi neztěžovat, protože on musel být v práci. Zavolala jsem ale znovu. On se sebral a přijel za mnou. Držel mě za ruku, nechal mě se o něj opírat, i když se fyzickému kontaktu jinak hodně brání. Pomohl mně si sednout, vstát, a já jen dýchala a občas se dívala. Nic víc. Snažila jsem se jen vydržet tu bolest. Pak už jsem ale nemohla ani dýchat. Byla jsem hodně slabá a myslela jsem si, že už to dlouho nevydržím, že omdlím. A pak jsem usnula.

Ještě k ránu jsem se vzbudila a měla jsem mírně stupňující bolesti, ty ale brzy odešly, a já jsem zase usnula. Sem tam jsem se snažila číst a dělat cosi jako vysílání spravedlivých myšlenek. Ale bylo to na hony vzdáleno stavu plného vědomí.

V pondělí večer jsem už zase cestovala na Vysočinu s kolegyní z práce a s úsměvem na rtech jsem se zapojovala do vánočních příprav a vychvalování bratrova miminka. Doma jsem nikomu nic neřekla. A snad to na mně ani nepoznali. Manžel mě podržel, když jsme rozbalovali dárky. Nenechal mě vytvořit si špatné myšlenky, když si švagrová rozbalovala dárky pro dvoutýdenní neteř.

Hodně se mi vyčistilo a snad i rozjasnilo vědomí. Manžel, věřím, se zkultivoval psychicky. Já si naproti tomu snížila podíl karmy. A charakter jsem si snad taky vylepšila myšlenkou, že špatných zpráv je lépe méně. A proto jsem je nechtěla šířit dál. Vám praktikujícím si ale dovoluji tento příběh vyprávět, protože se tak snad lépe pochopíme a snad i něco pochopíme.

Využila jsem lékařské pomoci, a pak jsem si to vyčítala. A snad i proto jsem si prožila ty následné kruté bolesti. Těsně před zákrokem jsem si na Mistra nevzpomněla, neprosila jsem o pomoc, jednoduše jsem si strach nepřipouštěla.

A tak jsem se snažila vysílat spravedlivé myšlenky před spaním. Nejprve se mi před očima objevil otáčející se barevný kruh a já se zaradovala. Ale pak se mi do toho výjevu vynořil odporný vzteklý tvor celý od krve. Neviděla jsem oči, ale ty strašné ostré zuby. Vypadal, že se mi směje. A já jsem si uvědomila, že je ve mně. Manželovi jsem o tom neřekla. On ho ale v noci uviděl. Myslím si, že mi skrze manžela Mistr pomohl. Neboť jak Mistr píše v kapitole „O léčení“: „Rozdělil jsem svoji kultivační energii učedníkům... Zapečetil jsem jim ruce kultivační energií, ale i tak byly ruce některých poštípány, až z toho měly puchýře nebo krváceli.“ Mistr popisuje, že až tak jsou tyto bytosti nebezpečné.

Ještě týden na to jsem pociťovala bolesti břicha, ale již jiného charakteru a zcela jiné intenzity. Sice mě také budily ze spaní, ale to se už dalo vydržet.

Tato zkušenost nám s manželem pomohla uvidět, že ne všechno se dá zvládnout silou, a že pokud je to třeba, navzájem se podpořit. K mému pochopení a vcelku klidně pevnému prožití zkušenosti mi pomohl obraz praktikující, která se svým potratem trápila velmi dlouho. Já jsem si to zakázala. I když jsem se několikrát probrečela večerem, bez jejího obrazu bych se trápila psychicky jistě déle.

Děkuji všem za podporu.