Evropská Fa konference výměny kultivačních zkušeností 2017: Deset let v Tian Guo Marching Band (1. část)

Od praktikující Falun Dafa z Francie

Zdravím Učitele, zdravím spolupraktikující.

Jsem praktikující Falun Dafa z Francie. S Tian Guo Marching Band jsem začala hrát v Paříži v prosinci roku 2006. V té době jsme hráli pouze dvě skladby: Falun Dafa Hao a Fa Guo Fa Hao. Na nácvik pochodování a společného hraní jsme měli jen pár zkoušek měsíc předtím. Jak překvapivé zjištění pro mě bylo, že venku jde hrát bez toho, aniž bych se soustředila na dokonalost. Uvědomila jsem si, že každý průvod byl pro mě možností ke zlepšení mých dovedností. S prvním pochodem jsem si uvědomila, že jsem měla připoutání k dokonalosti a že jsem chtěla, aby bylo vše prvotřídní.

Pak jsme začali jezdit po hlavních evropských městech. Když jsme se vrátili z Kodaně, dostala jsem se do konfliktu s jedním praktikujícím. Zranilo mě to. Když jsem se vrátila domů, řekla jsem Učiteli, že kapela je sice skvělý projekt, ale ne pro mě. Učitel mě vzal nad náměstí Nebeského klidu a ukázal mi všechny kapely Tian Guo z celého světa, jak hrají dohromady. Všichni praktikující měli na sobě úbor Tang. Po této zkušenosti jsem si uvědomila důležitost projektu a řekla jsem Učiteli, že to nevzdám. Snažila jsem se si tuto vzpomínku vždy držet jasně v paměti. Tato vize mě podporovala po následujících deset let. Také jsem si uvědomila, že je důležité neutíkat před těžkými nebo zneklidňujícími situacemi a že bych se měla dívat dovnitř a vyčistit tu svou část, která ještě nebyla zcela přizpůsobena Zhen, Shan, Ren.

Rozhodla jsem se vytisknout jednu partituru skladby, jejíž melodie se mi moc líbila. Ale pak jsem si pomyslela: „Počkat, počkat, tohle je příliš těžké, noty jsou moc vysoké a některé z nich ani neznám. A rytmus je pro mě také příliš složitý.“ Poté jsem znenadání uslyšela hlas, který mi řekl: „Pojďme si tu skladbu zkusit spolu.“ Moje první myšlenka byla, že ji opravdu nedokážu zahrát a že noty jsou příliš vysoké, ale nabídku jsem přijala. Hlas mě vedl prvními notami prvního taktu, pak druhým taktem a dále, až jsme došli na konec prvního řádku. Cítila jsem, jak mi pomáhá nějaká laskavá a povzbudivá bytost. Po několika minutách jsem ke svému překvapení uměla zahrát celou partituru. Pak mě hlas vedl rytmem, o kterém jsem si myslela, že je komplikovaný. Ten hlas byl velmi povzbudivý. Takt za taktem, řádek za řádkem, až jsem dosáhla konce partitury. Byl to zázrak. Naučila jsem se zahrát tu skladbu velmi rychle. Srdečně jsem děkovala Učiteli, že mě vedl skrze partituru a umožnil mi ji zahrát.

U jedné příležitosti jsme hráli ve Frankfurtu spolu s dalšími kapelami z celého světa. Pouliční průvod začal za dobrého počasí, ale pak začalo pršet, až nakonec lilo jako z konve. Pokračovali jsme, i když jsme byli promoklí. Mnoho kapel se šlo před deštěm schovat, ale my jsme pokračovali. Cítila jsem, jak byla naše kapela mocná, odhodlaná a pilná.

Náš první průvod v Polsku začal v části Varšavy, kde je mnoho Číňanů. Nástroje byly připraveny, my také, ale nad našimi hlavami se začaly koncentrovat mraky a byly čím dál tmavší. S prvními tóny začaly padat i první kapky deště. Brzy jsme byli opět promoklí, ale nenechali jsme se tím ovlivnit. Poté jsem uviděla, jak v jiných dimenzích probíhá bitva mezi dobrem a zlem. Každý jeden zvuk, který vzešel z našeho orchestru, byl smrtícím útokem na síly zla. Cítila jsem důležitost toho být soustředěná a pokusit se hrát co nejčistěji. Viděla jsem, že čím byly zvuky čistější, tím ničivější byly pro zlo. Kapela vedla boj proti zlu po více než tři hodiny.

Při jiné příležitosti, na průvodu v severní Francii, jedna praktikující navrhla, abychom spolu recitovaly Lunyu. Ona německy, já francouzsky. A tak jsme i udělaly. Ze začátku bylo mé srdce klidné a soustředěné, ale jak jsme pokračovaly dále, začala jsem se zneklidňovat, protože jsem chtěla skončit vždy jako první. Recitovala jsem rychleji a rychleji, až jsem začala koktat. Nemohla jsem si pomoci, prostě jsem chtěla skončit první. Uvědomila jsem si, že to je problém soutěživosti a měla bych se ho zbavit. Ta praktikující mě požádala, abych to zarecitovala znovu a sama, chtěla slyšet, jak zní Lunyu ve francouzštině. Mé srdce se rázem změnilo. Když jsem recitovala znovu, cítila jsem, že recitovat Lunyu bylo jako posvátný dar, že to byl nejcennější dar, jaký můžete nabídnout. Také jsem záhy kolem nás uviděla velké pole energie, které se recitováním zvětšovalo. Tlačilo se za lidi, kteří stáli před námi, a také za vzdálené budovy. Recitování Lunyu mi pomohlo procítit a pochopit sílu Dafa.

Jindy, když jsme byli v Londýně, spali jsme v hostelu pro mládež. V noci za mnou přišel můj děda a řekl mi, že už musí odejít z tohoto světa. Byla jsem zmatená. Byla jsem ráda, že se rozhodl přijít a říct mi o svém odchodu, ale zároveň jsem byla naštvaná, že si vybral zrovna noc, když jsem spala na pokoji s dalšími praktikujícími. Pak jsem byla ohromně smutná. Následujícího dne jsme se po cvičení setkali s dalšími hudebníky na nácviku. Když jsme si připravovali naše nástroje, snažila jsem se nasadit jeden plátek, pak další a další, ale pořád nevycházel žádný zvuk. Musela jsem se už připojit k ostatním, a tak jsem si nakonec jeden plátek vybrala a začala zkoušet, ale opět žádný zvuk. Požádala jsem Učitele o pomoc. Pak jsem si uvědomila, že to musí mít souvislost s tím, co se stalo v noci. Mé srdce nebylo klidné, a to vysvětlovalo, proč jsem nemohla hrát. Vyslala jsem silnou spravedlivou myšlenku a pak se mé srdce i hrdlo uvolnily a konečně jsem byla schopna hrát.

Během našich prvních pochodů jsem zaznamenala, že mé srdce je neklidné pokaždé, když někdo udělá v hraní chybu. Pochopila jsem, že jsem se zaměřovala na druhé, zatímco bych se měla zaměřit na sebe. Sdílela jsem své dojmy s ostatními praktikujícími. Poradili mi, abych vysílala spravedlivé myšlenky. A opravdu, po krátké chvíli se praktikující začali napravovat. Takto silné je vysílání spravedlivých myšlenek.