Čína: Jak jsem v ženském pracovním táboře unikla smrti (1. část)

Čchen Čen-po

Jmenuji se Čchen Čen-po. 25. prosince 2008 jsem byla protiprávně zatčena. Někdo mě udal na policii, že rozdávám letáky Falun Dafa. Byla jsem uvězněna v ženském pracovním táboře číslo 2 v provincii Šan-tung. Chtěli mě tam „převychovat“, a proto mě dozorci tábora mučili tělesně i duševně. Následkem mučení se ze mne stal mrzák a 2. července 2010 mě museli domů donést.

V článku „Tělesné postižení po opakovaném bití a mučení - paní Čchen Čen-po vypovídá o strašlivém pronásledování“ (http://www.minghui.de/artikel/61983.html) jsem informovala o brutálním mučení a o třech kolech obzvlášť bestiálního bití. Nyní píši, abych přinesla na světlo další metody používané v pracovním táboře. Udržovali mě při životě, aby prodloužili ta strašlivá muka.

Paní Čchen Čen-po poté, co byla dopravena domů

Dozorci mi tajně přidávali drogy do jídla

Během dvou měsíců a sedmi dnů, v nichž jsem byla podrobena třem kolům brutálního bití a byla jsem řetězem přivázána k oknu, jsem dostávala velmi málo jídla, jenom tolik, abych nezemřela hlady. Dostávala jsem jedno jídlo denně, ale musela jsem i bez jídla vydržet několik dnů. Na toaletu, kde jsem byla zavřená, mi přinesli jednu napařenou buchtu a trochu zeleniny, ale vězeňkyně, které byly pověřené, aby mě hlídaly, mi daly jen kousek buchty a zeleninu mi snědly.

Byla jsem už jen kost a kůže. Jednou jsem si všimla, že mi přimíchávají něco do jídla. Po pozření prvního sousta mi zmodraly ruce i paže, otekly mi rty a točila se mi hlava. V noci se mi celé tělo nafouklo jako balón. Měla jsem pocit, že umírám. Řekla jsem vězeňkyni jménem Wang Fu-čchin, že mi dozorci pravděpodobně dali do jídla smrtelnou dávku jedu.

Mé podezření se brzy nato potvrdilo. Jednou jsem poprosila o opečené těstoviny. Krátce po snědení prvního sousta jsem pocítila tuhnutí těla, otékala jsem a ztrácela sílu. Obličej, ruce a nohy jsem měla po několik dnů úplně tmavé. Měla jsem opuchlé rty i nosní dírky a nemohla jsem téměř dýchat. Oteklé nohy se mi nevešly do bot. Moje spoluvězeňkyně jménem Liou Chaj-lan, odsouzená za loupež, snědla také několik soust a měla úplně stejné symptomy jako já.

Otoky přetrvávaly, a tak mě dozorci drželi na toaletě nebo v kanceláři, aby mě neviděly ostatní vězeňkyně. Když jsem byla nucena tyto prostory opustit, musela jsem počkat, až odejdou do dílny nebo půjdou spát. Dva dozorci mě museli doprovodit.

Po několika dnech mi zástupkyně ředitelky Čao Li-li najednou nabídla, že mi udělá fazolovou polévku. Musela jsem tu polévku pít dvakrát během tří dnů a mé otoky zmizely. Nemám tušení, jakou drogu mi do té polévky dala.

Po třetím kole brutálního bití mě dozorci zavřeli do jednací místnosti. Tehdy jsem nebyla schopna udělat ani krok. Čao Wen-chuej a nově jmenovaná skupinářka Sia Li nařídily, že mám dostávat jen třetinovou porci pařené buchty s trochou zeleninové polévky. Přibližně šest měsíců jsem tedy nedostala normální porci jídla.

Na čínský Nový rok 2010 večer nechala skupina číslo 2 shromáždit všechny vězeňkyně v konferenčním sále, který sousedil s jednací místností, kde jsem byla uvězněná. Sebrala jsem všechnu svou sílu a křičela: „Falun Dafa je dobrý!“ Jelikož tyto místnosti ležely vedle sebe, bylo to velmi jasně slyšet. Liou Jü-lan okamžitě přiběhla a dala mi dvě pařené buchty. Zhruba dva měsíce před mým propuštěním mi konečně začali dávat dost jídla.

Dlouhý čas jsem měla zákaz mýt se

117 dní jsem se nesměla mýt, a to ani jednou. Začalo to dnem mého zatčení, 25. prosince 2008, a trvalo až do konce druhého kola bití, do 19. dubna 2009. Byla jsem hodně špinavá a příšerně jsem páchla.

Jednoho dne v červnu roku 2009 mi najednou Čao Li-li dovolila umýt se. Čao Li-li přikázala Wang Čchien, aby přinesla nádobu napůl naplněnou vodou. Avšak dříve než jsem vůbec měla tu příležitost umýt se, Sü Ťin řekla, že čas vypršel. Vědro s vodou převrhla a voda se rozlévala po celé kanceláři.

V polovině srpna roku 2009 končilo třetí kolo bití a Čao Li-li řekla, že si mohu umýt vlasy. Vězeňkyně Süe Lien-si přinesla půl vědra vody, ale Sü Ťin ho zase převrhla. Další večer mi Sü Ťin přinesla jen tolik vody, že jsem si mohla umýt jen horní část těla.

Během půldruhého roku vězení mi nikdy nedovolili, abych se mohla sama umýt v umývárně nebo v koupelně. Ani jsem si nemohla vyprat svůj špinavý oděv. Během menstruace bylo mé spodní prádlo opravdu hodně špinavé. Nezůstala mi jiná možnost, než nosit použité spodní prádlo jiných osob, které už byly propuštěny. Vězeňkyně Chou Pao-čchin si se mnou vyměnila kalhoty, když jedna dozorkyně na okamžik vyšla ven. Při svlékání mých kalhot se na podlaze vytvořila tlustá vrstva kožních šupin, které padaly dolů z mých nohou.

Jednoho dne v zimě roku 2009 moje spoluvězeňkyně a hlídačka Čang Siao-li usnula, a tak jsem otočila vodovodním kohoutkem, abych si umyla vlasy. Ten hluk ji však probudil a hned mě nahlásila. Sia Li přišla a vodu zastavila, přestože jsem měla hlavu plnou mýdla.

Den před mým propuštěním jsem prosila o to, abych si směla umýt vlasy, ale Sia Li to zakázala. Potom však změnila názor, protože měla připravenou kameru. Ukázalo se, že ona a Sung Min potají filmovaly, jak jsem si myla hlavu. Podepřela jsem se jednou rukou o dno umyvadla, abych se opřela. Druhou rukou jsem si vlasy napěnila a nakonec jsem si je oběma rukama mohla umýt.

Domů jsem se vrátila zmrzačená. Můj muž podal v kanceláři tábora nucených prací provincie Šan-tung stížnost, která vyslala do pracovního tábora vyšetřovací tým. Ten strávil v táboře pět dnů a došel k závěru, že jsem nikdy nebyla bita a ani nejsem zmrzačená. Jako důkazný materiál pro své vyšetřování použili tajně natočené video, na kterém jsem si oběma rukama myla hlavu.

Německá verze: http://de.clearharmony.net/articles/201012/56532.html