Moje rodina, práce a zdraví se blížily k úplnému kolapsu (1. část)

Od praktikující Falun Dafa z Číny

Moje tříčlenná rodina se v roce 1993 přestěhovala do domu rodičů mého manžela, protože jsme neměli kde bydlet. Mladší bratr mého manžela také žil u rodičů se svou rodinou, takže nás v jednom domě bydlelo osm. Můj život nebyl zrovna jednoduchý. Manžel měl výbušnou povahu a neustále mě ponižoval různými nadávkami. Několikrát jsem s ním o tom mluvila. Řekl, že nedokáže kontrolovat svou povahu a že mi nechce ublížit. Ale všimla jsem si, že nikdy nezvedl hlas na rodiče nebo na bratra. Nesla jsem to velmi těžce a cítila jsem, že to dělá úmyslně. Někdy jsem mu to chtěla oplatit, ale neměla jsem na to sílu ani odvahu. Měla jsem touhu změnit ho, ale nešlo to, a tak mně nezbývalo nic jiného, než se smířit s tím, jaký je.

Manžel je nejstarší syn v rodině a je to oddaný syn. Tvrdě pracuje a nebojuje o své vlastní zájmy. Přesto jsem měla pocit, že rodiče z manželovy strany mají raději svého mladšího syna, protože byl více společenský. Například, když tchyně chtěla pohlídat, tak ne moje dítě.

Tchánova společnost jednou nabízela na prodej dům za zvýhodněnou cenu. Byl dvoupokojový a stál pouze 8 000 jüanů. Toužila jsem po něm, ale tchyně mi jej rozmluvila a navrhla mladšímu synovi, aby si jej koupil.

Neměl zájem, protože už dům měl a navíc mu nevyhovovalo rozložení a velikost. Uvědomila jsem si, že začínám nenávidět rodiče mého manžela, protože jsem cítila, že s námi zacházejí nespravedlivě. Kdykoliv jsem si však stěžovala manželovi, začal mě urážet. Zlobila jsem se na něj a naříkala, že jsem si vzala špatného muže.

Můj muž měl ještě další zlozvyk – hraní hazardních her. Často se vracel domů pozdě v noci. Někdy nepřišel domů i celou noc. Neustále jsme se kvůli tomu hádali. Jednou na podzim zůstal na pracovišti a hrál hazardní hry. S nadějí, že se něco změní k lepšímu, jsem o tom řekla tchyni a požádala ji, aby mu domluvila. Když se manžel o tom dozvěděl, jeho nadávky nebraly konce. Jeho bratr se zapojil do hádky a fyzicky mě napadl. Podařilo se mu poranit mi ruku takovým způsobem, že jsem ji nebyla schopna používat po dobu dvou týdnů. Zlobila jsem se na manžela, protože mi vůbec nepomohl. Byla jsem zoufalá a docházely mi síly. Uvažovala jsem o rozvodu. Nechtěla jsem s ním zůstat už ani jediný den.

Když se moji rodiče a sourozenci dozvěděli, že mě švagr uhodil, rozzlobili se a přemýšleli o tom, jak by se mu pomstili. Moji dva bratři chodili do domu každý den a chtěli ho zbít, zatímco on se skrýval na pracovišti a nechtěl jít domů.

Šla jsem k soudu podat návrh o rozvod, ale nemohla jsem najít oddací list, který byl potřeba doložit. Když se to manžel dozvěděl, požádal mou kamarádku, aby mě pozvala k sobě domů. Jakmile jsem vstoupila, klekl si přede mnou na kolena a plakal. Chtěl, abych mu dala ještě jednu šanci. Řekl, že náš syn je tak mladý, a požádal mě, abych počkala, až mu bude 18 let. Srdce mi změklo, když se zmínil o našem synovi, ale žádala jsem, aby přijal mé podmínky. Požadovala jsem, abychom žili odděleně od rodičů, že se o ně nebudu starat. I když jsme se přestěhovali, vztah mezi manželem a mnou byl velmi chladný. Opravdu jsem neměla žádnou chuť s ním žít. Byli jsme spolu jen kvůli našemu synovi. Toužebně jsem očekávala den, kdy náš syn dovrší 18 let, abych se mohla rozvést.

V té době mi vedoucí na pracovišti začal dělat problémy. Spojil se s ostatními v práci a ztěžoval mi všechno, jak to jen šlo. Chtěla jsem se dostat na jinou pozici, ale nikdy mi to nedovolil. Otevřeně řekl: „Nenechám tě odejít tak snadno. Chci, abys byla nešťastná a trpěla.“ Každou chvíli svolával zasedání, a po celou dobu mě ponižoval před ostatními. Lidé se báli se mnou komunikovat a zdržovat se v mé blízkosti.

Jak jsem byla neustále ponižována, cítila jsem intenzivní tlak. Nedokázala jsem se na nic soustředit. První věc, kterou jsem dělala každý den, když jsem se vrátila z práce domů, že jsem se vyplakala. Teprve pak jsem se cítila o trochu líp. Postupně mi úplně zmizel úsměv z tváře a byl nahrazen černými skvrnami. Lidé říkali, že moje tvář vypadá jako kyselý meloun. Projevily se u mě zdravotní problémy. Nejhorší byly neuróza a vyčerpání, které mně nedovolily celou noc usnout. Prášky na spaní nepomáhaly. Měla jsem arytmii srdce. Někdy můj srdeční tep byl přes 200 úderů za minutu, jindy to bylo jen 50. Na hlavě se mi objevila lupénka, trpěla jsem zvětšením mléčné žlázy. Na rukou se mi objevila plísňová infekce, nemohla jsem se dotknout vody bez rukavic. Chodila jsem neustále po doktorech, ale bez úspěchu.

Procházela jsem extrémními bolestmi, jak fyzicky, tak i psychicky. Nenáviděla jsem svého vedoucího, rodiče manžela, manželova bratra i svého manžela. Cítila jsem, že vše kolem je tmavé a studené. Nikdo mně nerozuměl a nikdo se o mě nezajímal. Cítila jsem se zbytečná. Byla jsem jako zombie. Mé srdce bylo mrtvé. Už jsem to dál nemohla vydržet a byla jsem na pokraji zhroucení. Život byl pro mě příliš těžký a namáhavý. Nechtěla jsem už dál žít. Chtěla jsem zemřít.

Jednou jsem řekla manželovi: „Kdybych se někdy nevrátila domů, nečekej na mě. Postarej se o našeho syna.“ Řekl: „Vím, co je v tvé mysli. Ale pokud chceš zemřít, proč nevzít i toho zlého vedoucího s sebou? Zabij ho bombou. Je hloupé zemřít jen sám.“ Cítila jsem, že to, co říká, dává smysl, ale nemohla jsem nikde najít nějaké výbušniny. Rozhodla jsem se předávkovat se prášky na spaní. Šla jsem do lékárny, ale tam mi prodali pouze malou dávku na několik dní. Neschopná zemřít a neschopná žít, opravdu jsem nevěděla, jak dál.


Můžete tisknout a rozšiřovat všechny články publikované na Clearharmony a jejich obsah, ale uvádějte prosím zdroj.