Několik mých zkušeností z praktikování

Od nového praktikujícího Falun Dafa z České republiky

Jsem novým praktikujícím Falun Dafa. Zákon jsem získal předminulý rok v létě, tehdy mi bylo sedmnáct let. Rád bych v tomto příspěvku napsal o mých zkušenostech z kultivace.

Vždy, když jsem získal nějaké pro mou praxi zásadní pochopení nebo zkušenost, řekl jsem si, že bych se o tom měl podělit s ostatními praktikujícími. Ale vždy jsem to odkládal a postupem času zesláblo i nadšení z nově nabytého pochopení, a tak jsem si myslel, že o něm už není třeba mluvit. Nyní jsem se rozhodl, že je čas, abych konečně příspěvek napsal. Chtěl bych se touto cestou sám zlepšit a také snad budou moje omezené zkušenosti schopny pomoci ostatním praktikujícím.

Začátky

Vyrůstal jsem v prostředí, ve kterém se nevěřilo na nadpřirozené věci. Pokud přišlo na cokoliv, co nespadá do konvenčního způsobu uvažování, zdálo se, že si to nezasloužilo nic víc než sobecký posměch a myšlenky typu: „Jak jen může být někdo tak hloupý?“ V mých sedmnácti letech však následoval sled událostí, které úplně změnily můj tehdejší pohled na život. Postupně jsem se dostal k buddhismu a taoismu. Objevil jsem, že mám sympatie k východním učením, skrze které jsem se dostal k tomu, že co chci je osvícení.

V té době se mě můj spolužák zeptal, zda jsem už slyšel o Falun Gongu, s odkazem na praktikující, kteří jsou v Číně za své praktikování vražděni. Ještě ten den jsem se o Falun Gong začal zajímat a při čtení knih jsem měl velkou radost z toho, že už více nepotřebuji hledat žádné teorie, protože tohle bylo přesně to, co jsem chtěl. S postupem času si více uvědomuji vděčnost k praktikujícím, kteří svým objasňováním pravdy způsobili, že jsem mohl získat Zákon.

Po přečtení knih jsem byl velmi vzrušený. Vypěstoval jsem si názor, že i když někdo možná nevěří na nadpřirozené věci, nebo už možná něco studuje, po přečtení knih Falun Gongu bude chtít zaručeně praktikovat. Byl jsem v podobném stavu, o kterém Mistr mluví v knize Zhuan Falun (Přednáška osmá, Být příliš upoután). Nevzal jsem si však Mistrova slova k srdci a způsobil jsem tak Dafa mnoho škody ve snaze přimět lidi přečíst si knihu a když si ještě dnes vzpomenu na to, co jsem způsobil, svírá se mi srdce. Dnes už vím, že není vůbec zaručeno, že bude člověk po přečtení knihy chtít kultivovat.

Nebýt pesimistický

Nedávno jsem odhalil můj nesprávný postoj, který jsem si v průběhu let vypěstoval. Vždy, když jsem něco nemohl ve své praxi uskutečnit, říkal jsem věci, jako: „Je pro mě velmi těžké tohle dokázat,“ nebo „Nedokážu to a tamto.“ Dlouhou dobu jsem si nedokázal uvědomit tuto zásadní věc.

Od začátku mé kultivace jsem měl vždy problém se studováním Zákona. Vždy jsem se musel přemlouvat, abych šel Zákon studovat. Myslel jsem si, že mi zlo úmyslně vytváří odpor ke studiu a že je to něco, co se prostě vždycky musí překonat. Při studiu jsem byl ve stavu, že jsem se těšil na konec kapitoly, abych s tím mohl rychle přestat. Věděl jsem, že to není dobře. Je mi líto, že jsem byl až teď, po relativně dlouhé době, schopný podívat se hlouběji, co za tímto problémem je. Když jsem si četl Mistrovu přednášku, kde znovu zdůrazňoval důležitost studování Zákona, objevil jsem hlouběji v sobě nevyřešenou otázku: „Proč mám studovat Zákon? Vždyť já se ho nechci učit, chci se jen vrátit zpátky na mé původní místo, to je to, proč jsem přišel.“ Na povrchu jsem věděl, že jestli chci pokročit ve své kultivaci, musím Zákon dobře studovat. Už jen trochu hlouběji pod povrchem existoval můj nedostatek, který vytvářel odpor ke studiu a propojení postup v kultivaci a studium Zákona tam nebylo. Zjistil jsem, že postoj, který jsem výše popsal, s tím má částečně souvislost. Například samotné „je pro mě velmi těžké tohle dokázat“, krom toho, že mi to vytváří bariéru k tomu něco překonat, souvisí s mým studiem Zákona. Přemýšlel jsem, jaký postoj mám tedy mít, když je pro mě těžké něco zvládnout. Jaký postoj bude takový, který mi nebude vytvářet bariéry „tohle je těžké“? Když bych vždy místo toho řekl: „Tohle je snadné,“ neodpovídalo by to realitě. Objevil jsem, jaký je pro mě střed těchto dvou extrémů. Je to: „Tohle ještě neumím,“ nebo „Tohle bych se mohl naučit lépe.“ „Neumím“ mi zní velmi neutrálně a zároveň to přímo nabádá k tomu jít studovat Zákon. „Neumím to, a tak půjdu studovat Zákon.“ S tímto pochopením cítím, že se můj postoj ke studiu Zákona změnil, i když vím, že ještě stále existují další skrytí činitelé, kteří mi nedovolují studovat Zákon ještě lépe.

Od této chvíle, vždy, když narazím na něco, co „ještě neumím“, je to pro mě motivace ke studiu Zákona. Například mám problém dosáhnout hlubokého klidu v meditaci. Teď už si nebudu říkat: „Ach, je pro mě příliš těžké dobře se soustředit v meditaci.“ Místo toho řeknu: „Ještě stále se neumím dostatečně v meditaci soustředit, ale studováním Zákona toho mohu postupně dosáhnout.“

Být upřímný sám k sobě a postavit se zlým myšlenkám čelem

Když jsem začal praktikovat, vytvořil jsem si nesprávný postoj k mým zlým myšlenkám, které se vynořovaly. Stavěl jsem je na stejnou úroveň jako karmu myšlenek, která mě vyrušovala a přistupoval jsem k nim stejně - jen co se vynoří, musím je odehnat pryč. Tak se stalo, že spousta mých problémů zůstala nevyřešených. Bylo to, jakoby se vždy otevřela skříň plná nepořádku a já si myslel, že se problémy vyřeší, když ji zase rychle zavřu. Navíc tam byly také faktory: „...a když ji zavřu velmi rychle, nikdo se nedoví, jaký je v ní nepořádek!“ Samozřejmě, byl to projev mého charakteru v té době, že jsem měl strach jednat sám se sebou upřímně a styděl jsem se přiznat si zlé myšlenky a nenapravená pochopení, protože by je někdo mohl vidět. „Co by si o mně pak pomyslel?“ Když jsem tento přístup napravil, dokázal jsem udělat krok kupředu.

Příčinu problémů hledat v sobě

Už od začátku kultivace jsem měl vždy problémy s praktikováním cvičení. Když jsem měl jít cvičit, cítil jsem se velmi nepříjemně a měl jsem k tomu odpor. Všechno jsem připisoval tomu, že jsem líný a odpor cítím proto, že musím jít něco takového dělat, a tak to prostě musím překonat. Způsobilo to, že jsem cvičil velmi zřídka. I když jsem se po cvičení vždy cítil celkem dobře, v průběhu cvičení jsem byl znechucený.

Po přečtení kultivační zkušenosti jednoho zahraničního praktikujícího, ve které popisoval, jak odhalil proč zřídka cvičí, jsem se i já rozhodl odhalit, co za mými problémy vězí. Zjistil jsem, že to, proč nerad cvičím, je spojeno s mým negativním postojem k mému tělu, který se skrýval hluboko uvnitř. Od mého narození jsem si k němu vytvořil postoj, který způsoboval, že si ho necením, protože mi vytvářelo všemožná trápení. Objevila se otázka: „Proč si mám vůbec chtít přeměňovat své tělo? Nechci ho, tak proč mám cvičit, aby se přeměnilo?“

Hluboko uvnitř jsem se dokonce hrozil toho, že se mé tělo přemění a já si ho budu moct vzít s sebou. To, že jsem si tak nevážil svého těla, mi také způsobilo různé problémy, které s ním mám a také to částečně způsobilo, že jsem nechtěl přestat si své tělo ničit kouřením. V tomto směru jsem tedy teď stále ve stavu, kdy se učím cenit si svého těla, ale už když jsem si tento problém uvědomil, můj postoj ke cvičení se změnil.

Vykořenit myšlenky narafičené starými silami

S tím, jak se změnil můj postoj k mým nedostatkům, jsem mohl také odhalit myšlenky uznávání uspořádání starých sil. Například když jsem si četl články, ve kterých se psalo, jak v důsledku pronásledování přišli praktikující v Číně o své domovy, na povrchu jsem měl myšlenku na neuznávání pronásledování, ale hlouběji už se skrývalo: „Vždyť to není tak špatné, mohlo to odstranit jejich nedostatky.“ Někdy dokonce: „Ó, ti se mají.“ Když jsem četl o tom, jaká pronásledování musel snášet Ježíš, když šel sem dolů nabízet spásu vnímajícím bytostem, na povrchu mi to přišlo velmi zlé, ale hlouběji už se skrývala myšlenka: „Tak to prostě musí být, když zde velká osvícená bytost učí svou dharmu.“

Jednou při studování Mistrových přednášek jsem byl schopen uvědomit si hluboko ukrytou myšlenku uznávání starých sil a první věc, na kterou jsem pomyslel, byla: „Kdo jí do mě vložil?“ V tu chvíli šlo jasně vidět, že bylo uspořádáno, abych ji měl, avšak jen co jsem si to uvědomil, cítil jsem, že je odstraňována z mé mysli. Takže mě napadlo: „Jak může mít mé vysílání spravedlivých myšlenek dobrý účinek, když se hluboko skrývají takovéto věci?“

Doufám, že časem budu schopen víc a víc odporovat starým silám a tomu co dělají.

Opravdový život není ten s připoutáními

Jednou večer jsem měl příležitost dostat se do zvláštního stavu. Ten způsobil, že jsem měl možnost jasně vidět, jak jsou připoutání zbytečná, poté, co jsem se k tomu osvítil.

Účinkoval asi zhruba tak, že: „Proč bych měl mít to a tamto připoutání? Jaký to má smysl? Není to hloupé?“ Ve skutečnosti to šlo do hloubky a nebyla to jen povrchní slova. V tom stavu na mě najednou má připoutání nemohla, jen co se nějaké objevilo a chtělo, abych se mu začal věnovat, ani jsem ho nemusel potlačovat, ono prostě nemohlo nic dělat. Bylo to jako bych byl nahoře a má připoutání na mě vůbec nemohla dosáhnout a ani by to nemělo účinek. Ten stav přišel velmi rychle a já jsem měl už po pár minutách velice uvolněnou mysl, protože všechny různé bloudící myšlenky najednou nemohly účinkovat, uvolnění přišlo přirozeně a ani jsem se o to nemusel snažit, cítil jsem se mentálně velice dobře. Říkal jsem si, jak rychle bych se dokázal všech svých připoutání zbavit, kdyby ten stav vydržel. Protože jsem měl ale podobnou zkušenost z dřívějška, kdy osvícení se k něčemu takovému přinese určitý stav vědomí, věděl jsem, že to nebude trvat dlouho.

Mé pochopení je, že se taková věc, poté co se vyvine, vždy vezme a musí se zatlačit do velmi hluboké dimenze a přidat se k tělu, které je úplně přizpůsobeno Zákonu. Ten stav trval tedy asi jen hodinu a ráno po probuzení byl pryč úplně; ukázal mi ale pohled z té druhé strany - je hloupé si svá připoutání nechávat.

Někdy je vytvořená taková iluze, že různé city a touhy vycházející z připoutání jsou něco, o co se vyplatí stát a že je těžké žít a představit si život bez nich. Samozřejmě, věřím, že opravdový život a mé opravdové já není takové.

Před pár dny jsem byl v dobrém kultivačním stavu. Každý den jsem se těšil, až večer půjdu meditovat a vyzkouším si, jak se zlepšila má síla soustředění. Přes den jsem si dával pozor, abych se neoddával žádným připoutáním, protože jsem chtěl v meditaci dosáhnout co nejlepších výsledků. Jednou, po skončení meditace, jsem se dostal do zvláštního stavu. V momentě, kdy jsem neměl mysl naplněnou různými lidskými city a touhami, se mé tělo jakoby přepnulo do stavu, ve kterém může vnímat „vyšší cit“ - je v tom sice slovo cit, ale ve skutečnosti se mi to zdálo velice čisté a jemné. Trvalo to asi jen deset vteřin a skončilo to v okamžiku, kdy mě vyrušilo připoutání a byla vytvořena touha běžných lidí. Bylo to velmi křehké, netrvalo to dlouho, ale ukázalo mi to, že život bez připoutání musí být zaručeně krásnější a také že city a touhy běžných lidí jsou špinavé.

Toto jsou má osobní pochopení z kultivace. Kdybyste si všimli něčeho nesprávného, budu rád, když mě na to upozorníte.