Od praktikující Falun Dafa z Rumunska
Strach může zabíjet
Loni na jaře jsem šla pěšky do hor. Na začátku byla cesta příjemná. Pěkné počasí, zelená tráva. Prostě úžasné. Jak jsem šla výše do hor, už to nebylo tak zelené a pěkné a cesta začala být pokrytá sněhem. Šla jsem dál s myšlenkou, že to nebude horší. Ale bylo. V určitém okamžiku jsem se ocitla na strmém svahu. Cesta nebyla vidět a já šla krok za krokem po rozbředlém sněhu tím strmým svahem. Kamkoliv jsem ve sněhu došlápla, necítila jsem oporu a sníh sjížděl údolím. Hrozilo nebezpečí pádu. Byla jsem sama bez pomoci. Začala jsem se bát.
Vzpomněla jsem si na Mistrova slova:
„Protože když se vyděsíte, máte strach, a není to připoutání? A když se vaše připoutání projeví, neměli byste je odstranit? Čím více se bojíte, tím víc vám ten problém bude připadat jako nemoc − toto vaše připoutání se musí odstranit. Přiměje vás to k tomu, abyste se z té lekce poučili, zbavili se připoutání strachu a zlepšili se.“ (Zhuan Falun, Přednáška šestá, Kultivační šílenství)
Řekla jsem si, že bych měla odmítnout přijímání strachu v mé mysli. Pokračovala jsem na vrchol hory. Nebyla tam cesta zpět, kterou bych mohla sejít. Strach se mě často snažil překonat, ale nepřijímala jsem ho. Když jsem došla nahoru, z místa, kde jsem chtěla sestoupit po prostupnější trase, jsem uslyšela hlas, který řekl: „Pokud by ses bála, mohla bys být zabita!“
Dívat se dovnitř, ne ven
I když jsem věděla, že by se měl kultivující dívat do sebe, aby našel své nedostatky, mnohokrát jsem byla nešťastná, když jsem viděla některé praktikující, kteří se nečinili dobře nebo nedělali svoji práci správně. Byla jsem velmi kritická. Mistr mně ale velmi laskavě připomněl, že to není to, co by měl kultivující dělat.
Jednoho dne, když jsem se vracela domů, jsem zvedla hlavu k budově a uviděla skrze velké okno dvě stojící osoby bez pohybu. Zastavila jsem se a zaujatě je sledovala, jak jsou ti dva jako dvě nehybné sochy. Podivila jsem se: „Co to tam dělají? Sledují televizi? Pokud ano, proč spolu nějak nekomunikují?“ Strávila jsem sledováním několik minut. Najednou mně přišla myšlenka, že sledování ostatních mě zastavilo v chůzi. Uvědomila jsem si, že v kultivaci se máme soustředit na to, jak postupovat vpřed vytrvale a energicky a ne na to, co dělají ostatní. V opačném případě ztrácíme čas, energii a opožďujeme se na své cestě kultivace při plnění svého poslání. Děkuji našemu Mistrovi za tuto cennou lekci.
Další chybu jsem udělala, když jsem se setkala s vyrušováním během vysílání spravedlivých myšlenek. Občas jsem vysílala spravedlivé myšlenky bez dívání se dovnitř, ačkoliv Mistr řekl, že bezdůvodné vyrušování není dovoleno. Takže se stalo následující. Každý večer, když jsem se vracela domů z práce, začali blízko bloku silně štěkat toulaví psi. Odmítla jsem se jich bát a vysílala jsem spravedlivé myšlenky. Stalo se to několikrát, jeden večer za druhým. Jeden večer mě štěkající psi málem dostihli a já se bála, že mě pokoušou. Byli blízko mě. V ten moment jsem si pomyslela, že musí být nějaký důvod, když mají dovoleno se takto chovat. Musím se dívat do sebe.
V tom okamžiku, kdy jsem měla spravedlivou myšlenku, podívala jsem se na psy. I když stále štěkali, jejich ocasy se vrtěly a dívali se na mě přátelsky. Přestali štěkat a odběhli. Od té doby už mě nikdy netrápili. Díky této zkušenosti jsem pochopila, že kdykoliv se setkám s problémy, neměla bych se spokojit pouze s vysíláním spravedlivých myšlenek, ale musím se vždy dívat také do sebe.
Síla spravedlivých myšlenek
Na samém začátku mé kultivace, když jsem pochopila, že naše poslání je zachraňovat vnímající bytosti, jsem rozdávala letáčky lidem na ulici. Tehdy jsem byla plná různých názorů, které mně zabraňovaly dělat dobře tuto práci, můj gong nebyl dostatečně vysoký, aby rozpouštěl zlé faktory bránící lidem objasnit pravdu a i démoni pravděpodobně zasahovali, aby mě odradili a abych to vzdala. Takže skoro všichni lidé, kterým jsem nabízela letáček, jej odmítli, až do dne, kdy mně přišla myšlenka: „Proč nevysílám spravedlivé myšlenky?“ Začala jsem vysílat spravedlivé myšlenky a najednou si téměř všichni lidé brali letáčky a děkovali mi.
Sílu spravedlivých myšlenek jsem pozorovala mnohokrát. Nejzřetelnější byla situace, kdy naši kolegové měli technické problémy s video zařízením během akcí. Většinou jen pár okamžiků poté, co jsme začali vysílat spravedlivé myšlenky, byli schopni problém vyřešit.
Jednoho dne jsem se zúčastnila akce na objasňování pravdy s jiným dlouholetým praktikujícím. Bylo to krátce po poledni a kolem procházelo pouze pár lidí. Ještě méně lidí se zastavilo, aby si s námi promluvilo. Najednou začalo pršet. Byl to studený déšť a my jsme prochladli. I přes to jsme se rozhodli zůstat a nevzdali to. Našli jsme přístřešek pod stromem, který nám pomohl zůstat. A náhle se lidé na ulici začali zastavovat a mluvit s námi. Všem jsme objasnili pravdu a oni podepisovali petici.
Z této zkušenosti jsem pochopila, že když podstoupíme oběť, zvyšuje se naše ctnost, zvyšuje se náš charakter, a tak oslovíme vyšší bytosti a jsme schopni zachránit více vnímajících bytostí.
Během minulého roku jsem měla v Mnichově další úžasnou zkušenost týkající se oběti a soucitu. Byl listopad, myslím, že pondělí ráno, den po Fa konferenci v Mnichově. Objasňovali jsme pravdu na tržišti v centru města. Ráno sněžilo. Když jsem dorazila na místo, bylo tam jen několik praktikujících, kteří cvičili. První moje myšlenka byla: „Když sněží tak hustě, brzy promoknu, nenajdu místo na převlečení, bude to nejspíš náročné...“ Uvědomila jsem si, že to není spravedlivá myšlenka, odstranila jsem ji a připojila se ke cvičení. Po deseti až patnácti minutách přestalo sněžit.
Celý den jsme cvičili, rozdávali letáčky a objasňovali pravdu. Večer, po dlouhých hodinách na ulici, v tak chladném počasí, vypadali praktikující unaveně. Cítila jsem, že jsme na konci svých sil, když stále méně a méně lidí podepisovalo petici. Náhle jeden z praktikujících vyzval ostatní, abychom společně meditovali. I přes to, že bylo tak chladno a den byl tak dlouhý, několik praktikujících sundalo boty a začalo meditovat. Několik chvil poté jsem cítila ohromnou vlnu soucitu naplňující prostor tržiště. Nelze popsat slovy, jak úžasné to bylo. Nebyla jsem sama, kdo to cítil. Lidé kolem změnili přístup a najednou stáli v řadě, aby podepsali petici. Dokonce jsem slyšela, jak někteří říkají: „Bůh vám žehnej!“
Nepokoušet se vyřešit problémy, ale zbavit se připoutání
Dříve bylo pro mě těžké vypořádat se s chladem. V kanceláři jsem měla kolegyni, která, ať bylo venku jakkoliv chladno, otevírala okna. Mimo to, že mně byla zima, byla jsem také rozrušená tím, že to dělá, i když věděla, že mrznu a že mě to znepokojuje. Bez ohledu na to, kolikrát jsem ji požádala, ať to nedělá, stále v tom pokračovala. Jednoho dne, unavená z neustálého znepokojování se z nezvládnutí zkoušek, jsem se rozhodla: „Tak jo, zvládnu ten chlad, abych se z ní nezbláznila. To je ono, už se nebudu rozrušovat.“ A stalo se.
O několik minut později přišel náš koordinátor a požádal ji, aby se přestěhovala a pracovala v jiné místnosti, pokud bude trvat na otevřeném okně, což během chvíle udělala. Problém se tedy vyřešil, ale až ve chvíli, kdy jsem se sama změnila.
Připojím ještě jednu zkušenost. Jednou během meditace mně Mistr nabídl nádherný vhled. Slovem těžko popsatelný. Bylo to jako rozkvétající nebe před mým třetím okem, plné milionů zářivých nádherných hvězd. Po této scéně se zdály všechny charakterové konflikty a třenice, které mě trápily, tak malicherné a nesmyslné.
Nyní již chápu, že nemám obviňovat druhé a obávat se těžkostí. Místo toho se musím soustředit na kultivaci, abych se vrátila domů, do úžasného zářícího vesmíru, do něhož patřím, ne sama, ale spolu se všemi vnímajícími bytostmi, které musím zachránit, a tak naplnit své poslání.
* * *
Můžete tisknout a rozšiřovat všechny články publikované na Clearharmony a jejich obsah, ale uvádějte prosím zdroj.
více ...