Sen o výletu do nebe

Od praktikujícího Falun Dafa z provincie Liao-ning, Čína

Se ženou jsme začali praktikovat teprve před dvěma roky, přesto jsme už zažili mnoho zázraků.

Oba máme šedesát let. Žena mnoho let trpěla závažnou revmatoidní artritidou a zánětem krku. Její prstové klouby a kotníky byly velmi oteklé a nemohla zvednout ruce, protože měla „zamrzlé rameno“. Já jsem prodělal několikanásobné zranění nohou, kolenou, kotníků a paží. Chronická bolest hlavy mě mučila tak moc, že jsem nemohl číst více než pět minut.

Slyšeli jsme o léčebné moci Falun Dafa od několika různých praktikujících. Začali jsme tedy na jejich doporučení praktikovat. Od té doby jsme požehnaní. Klouby mé ženy se vrátily do normálu a i její další problémy zmizely. Moje bolesti hlavy se zastavily a mohl jsem číst i několik hodin bez problému. Nyní můžeme zdolávat i dlouhé cesty či vykonávat pěší turistiku. Zlepšení našeho zdraví potvrdilo zázračnou sílu Falun Dafa. Naše víra v Dafa a Mistra je velmi pevná.

V říjnu loňského roku se mi zdál nezapomenutelný sen. Nastoupil jsem v něm na loď Fa a odplul do nebe. Chtěl bych o tom sdílet.

V mém snu jsme se ženou právě zmeškali vlak, avšak k našemu překvapení jsme se spolu s dalšími praktikujícími náhle objevili na lodi Fa. Loď byla z mědi, měla tradiční vzhled a vypadala úžasně. Příď a záď se zvedly nahoru. Vlajky na ní plály ve větru.

Střed lodi měl několik podlaží s kajutami. Mnoho lidí oblečených v barevných šatech stálo uvnitř i vně. Každý úsměv nám připadal známý a přátelský. Každý obličej vyzařoval radost a naději. Lidé se veselili, avšak nekřičeli. Byla to příjemná a klidná atmosféra. Loď se chystala odplout pod krásnou jasnou oblohou.

Se ženou jsme stáli na spodní straně člunu, který už směřoval k břehu, drželi jsme se elegantního zábradlí. Při pohledu na kajuty jsme viděli tisíce a tisíce praktikujících. Při pohledu dolů jsme mohli vidět vlny a přes čistou vodu oblázky.

Jen pár metrů od nás na břehu se davy lidí dusily v hustém smogu. Nikdo z nich neměl chvilku, aby se na nás podíval. Byli jsme překvapeni, že jsme viděli všechny ty lidi, muže a ženy, mladé i staré. Měli matoucí tváře a bezvládné oči. Jejich pohyby byly ztuhlé. Chovali se tak, jak si usmysleli, aniž by si mezi sebou cokoli řekli. Podívali jsme se na ně s nadšením, ale oni nás zcela ignorovali.

I když jsme byli tak blízko nich, bylo to, jako dva zcela odlišné světy. Najednou jsem pocítil smutek a začaly mi téct slzy po tváři. Byl to pocit, na který nikdy nezapomenu, pocit viny.

Muž oblečený v modré košili a bílých kalhotách zakřičel z horních kajut: „Ti, kdo se nalodili, dohlédněte, prosím, na sebe a nezanechejte jediného praktikujícího. Chystáme se vyplout!“ Všichni jsme jasně věděli, že tuto příležitost si nemůžeme nechat ujít, čekali jsme na ni tisíce let.

Za okamžik jsme byli v božském světě. Naše těla byla lehká. Mezi nebeskými mraky stála nebeská brána a každá hora vypadala jako Buddha. Každý Buddha byl stejně vysoký jako hora. Podél silnic byly nádherné zlaté budovy s pilíři zdobenými jadeitem. Pagody, vznášející se síně a pavilony poletovaly v růžových mracích. Vítr byl jemný. Kadidla, cesty, stromy, dlaždice a stěny byly všechny v zářivé zlaté barvě. Lidská slova nemohou popsat tu posvátnou krásu.

Jak jsme odvážně kráčeli kupředu, projevili jsme úctu každému chrámu, který jsme cestou minuli. Některé chrámy měly jedinečný vzhled. Jeden měl kolem sebe stěnu ve tvaru spirály. Kolem stěny jsme viděli buddhistické sochy, vyřezané na zeď, nebo ve výklenku. Každý chrám měl strážné mnichy Zákona.

Vstoupil jsem do chrámu, kde probíhal ceremoniál. Ve středu byla postavena posvátná plošina, vyšší než člověk. Na plošině byly tři sochy Buddhy s lotosovými sedadly. I když jsem se nedokázal přiblížit, věděl jsem, že jedna socha uprostřed je Mistr. Moje přání se nakonec vyplnilo! Aniž bych si všímal davu lidí kolem, postavil jsem se s dlaněmi v che-š' před Mistrem.

Zaslechl jsem několik hlasitých výkřiků. Vysokému, silně vypadajícímu muži s velkým čtvercovým obličejem a velkýma očima po tvářích tekly slzy, když uctíval sochy Buddhů. Jeho šaty a vlasy vypadaly jako ty, jaké mají terakotoví vojáci. Po každém uctívání zabušil hlavou o stěny kolem sebe. Opakovaně uctíval, lehal na zem a znovu vstával. Chápal jsem ho. Bylo to jeho velkým přáním, aby si vytvořil vazbu k Buddhům, trpěl pro to život za životem velkými těžkostmi, nakonec vstoupil na tuto posvátnou zem a našel svůj věčný domov.

Jeho pronikavé křičení otřásalo mým srdcem a já jsem si pomyslel: „Proč jsem se jen k Buddhovu Zákonu neprobudil dřív? Čas je omezen. Musíme si pospíšit a zanechat svá připoutání. Měli bychom si pamatovat, co jsme slíbili, a vykročit dopředu, abychom dosáhli spravedlivého ovoce!“

Uklidnil jsem se a pokračoval v pochodu na horu. Na nejvyšším místě jsem viděl velkou slavnostní plošinu. Po obou stranách plošiny byly vysoké chrámy. K plošině směřovaly tisíce jeskyň Buddhů. Na vrcholu třípodlažní slavnostní plošiny byli tři zlatí Buddhové, Mistr seděl na lotosu uprostřed a dvě Bódhisattvy po jeho boku. Bylo to velkolepé odhalení pravého těla Mistra. Kolem něj se vznášela kouzelná oblaka. Hudba zesílila. Buddhova milost ozařovala všechno.

Bezpočet praktikujících nadále přicházel vyjádřit Mistrovi úctu. Moje žena přišla přede mě. Stála se zavřenýma očima a ruky tiskla v che-š'. Klekl jsem si vedle ní, naplněný vděčností k Mistrovi. Nedokázal jsem vypustit hlásky. Byli jsme nadšení, že konečně vidíme Mistra! Byli jsme s Mistrem osobně!

Vzbudil jsem se. Byl čas na vysílání spravedlivých myšlenek. Moje žena už byla připravená. Rychle jsem vstal a převlékl jsem se. Moje mysl se však stále zabývala tím, co jsem viděl ve snu: odplouvající loď Fa, zlatá cesta, zlaté dlaždice, zlatá země Buddhů… Hle, není toto zlaté nebe?

Přišla mi na mysl tato báseň:

Světské a posvátné, odděleny jedním potůčkem
Kupředu či zpět: dvě odlišné říše
Vstup do chrámu v lesích
Jediný krok, a dosáhl jsi nebe
(Hong Yin III, Jediná myšlenka, 10. 4. 2005)

Čínská verze: http://www.minghui.org/mh/articles/2017/1/15/340809.html
Anglická verze: http://en.minghui.org/html/articles/2017/2/3/162047.html