Proč žaluji Ťiang Ce-mina: Pronásledování Falun Dafa očima dítěte (2. část)

Opětovná ztráta maminky

Náš sotva udržovaný „klid“ v životě pominul. Ukryla jsem se v koutě a slyšela všechno, co dospělí řekli.

Slyšela jsem, že maminku zatkli před Úřadem na odvolání v Pekingu a policie z našeho města ji přivezla zpět. „Vězení, nucená práce, nebo ať se vzdá své víry,“ řekl jeden z dospělých. Tato slova převrátila můj život naruby. Maminku odsoudili na rok a půl nucených prací.

Pak začaly letní prázdniny. Tatínek mě poslal k babičce a strýčkově rodině, protože byl v práci velmi zaneprázdněn. Ještě více jsem se snažila chovat dobře a naučila jsem se mít jistotu, že moje slova a činy nezpůsobí ostatním problémy.

Potom začal nový školní rok. Před spolužáky jsem situaci maminky udržovala v tajnosti. Předstírala jsem, jakoby se nic nestalo.

Tatínek nechtěl dovolit, abych ji jednou za měsíc navštívila. Bál se, že by to mé malé srdce nezvládlo. A já se bála poprosit, jestli ji můžu navštívit. Když mě nikdo nemohl slyšet, plakala jsem.

Později jsem objevila adresu tábora nucených prací, kde byla maminka zadržovaná a začala jsem jí psát. Vyprávěla jsem jí, jak se o mě dobře starají a že si o mě nemusí dělat starosti. Psala jsem jí dopisy a kreslila obrázky.

Babička však trvala na tom, aby mě k ní vzali na návštěvu. Policistka, která dohlížela na naše setkání, řekla, že o mně už ví dávno. Řekla, že jsem poslušná, milá a skvělá dívka. Řekla, že dopisy a kresby, které jsem poslala mamince, ji pohnuly k slzám.

Maminka mě silně objala a já jsem nemohla přestat plakat.

Návrat do „normálního“ života

Maminku propustili po jedenácti měsících nucených prací. Přestože se vrátila domů, vůbec nebyla šťastná. Neměla už práci a pozici, kterou jí mnoho lidí závidělo. Média byla nadále přeplněná propagandou proti nám. Maminka byla frustrovaná a zklamaná, že vláda pronásleduje Falun Dafa.

Při sledování propagandy jsem také začala o Falun Dafa pochybovat. Maminka mi podrobně vysvětlila, jak zinscenovali sebeupálení na náměstí Nebeského klidu, aby očernili Falun Dafa. Připomněla mi desetiletí hrůzy, které utrpěla Čína během kulturní revoluce, masakr na náměstí Nebeského klidu, když studenti 4. června 1989 žádali o demokracii a svobodu, a mnohé další politické kampaně proti různým skupinám čínského národa. Řekla mi, že při pronásledování Falun Dafa použila komunistická strana tytéž staré taktiky.

Vždy, když jsme si povídaly, mi říkala, že si musím zachovávat svůj opravdový soucit a dobrotu, a sama posoudit, co je správné a co špatné.

Se svými pracovními zkušenostmi a schopnostmi si maminka rychle našla novou práci. Náš rodinný život se vrátil do normálu, přinejmenším na povrchu.

Vždycky jsem se však kolem šesté hodiny večerní znepokojovala, že se maminka nevrátí domů a že ji po cestě z práce unesou ti zlí muži. Každý večer během západu slunce se mě zmocňovala úzkost. Nemohla jsem se soustředit na domácí úkoly. Sledovala jsem přes balkon roh ulice, dokud se tam neobjevila známá postava. Pak jsem se vracela k domácím úkolům.

Obtěžování policie ve mně vyvolávalo hrůzu

Náš klidný život byl jen povrchní. Ve skutečnosti obtěžování policií nikdy neskončilo. V „citlivé dny“, kdy vláda měla podezření, že by někteří praktikující mohli být aktivní, nás přijížděla místní policie kontrolovat.

Večer 14. června 2008, několik dní před Olympijskými hrami 2008 v Pekingu, nám někdo zabušil na dveře s tím, že nám jdou zkontrolovat vodoměr. Moji rodiče zrovna připravovali večeři.

Když tatínek otevřel dveře, uviděl několik policistů z místní policejní stanice v civilu spolu s mužem z městského úřadu. Chtěli bezdůvodně odvést maminku. Neměli ani zatykač.

Strach a úzkost, které se skrývaly hluboko v mém srdci, explodovaly jako vulkán. Schoulila jsem se do kouta a třásla jsem se. Nemohla jsem plakat, ani vydat jakýkoliv zvuk. Řekla jsem si, že musím být silná a nesmím projevit jakoukoliv slabost, která by mohla znepokojit rodiče.

Možná to trvalo jen pár minut, ale zdálo se, jakoby se čas zastavil. Zaplavil mě strach. Všechny smutné události v našem životě mi procházely myslí jako film.

Tatínek je zastavil ve dveřích, zatímco maminka, stojící za ním, jim trpělivě vysvětlovala fakta. Neustále naléhali. Nakonec tatínek ztratil trpělivost a zavřel před nimi dveře.

Poprvé jsem slyšela tatínka křičet. Pamatuji si, že byl vždy velmi milým člověkem a nikdy předtím nezvýšil hlas.

Anglická verze: http://en.minghui.org/html/articles/2015/10/1/153035.html