Proč žaluji Ťiang Ce-mina: Pronásledování Falun Dafa očima dítěte (1. část)

Byla jsem šťastné děvče. Narodila jsem se ve šťastné rodině. Moji rodiče byli vzdělaní a moje rodina měla bohatý duchovní život. Byla jsem aktivní, veselá a poslušná. Ve škole jsem vždycky měla dobré známky. Lidé obdivovali můj upřímný úsměv a nesobecké srdce.

Avšak potom se přihodilo něco hrozného, co mě trápí posledních šestnáct let, jako opakující se noční můra: pronásledování Falun Dafa, které v roce 1999 spustil bývalý čínský vůdce Ťiang Ce-min.

Moje maminka začala praktikovat Falun Dafa, když mi byly tři roky. Praxe jí přinesla dobré zdraví a duchovní cestu. Nechávala mě sedět po svém boku, když četla knihy Falun Dafa. Zakrátko jsem uměla recitovat mnohé odstavce z knih, které mě mnohému naučily.

Praktikování bylo prospěšné i pro mě. Vždycky jsem měla vynikající zdraví. Nikdy jsem nepotřebovala léky. Praktikování mi také pomohlo vyniknout v jiných oblastech mého života. Ve školce jsem vyhrála první cenu města Tchien-ťin za tanec. V první třídě mě zvolili předsedkyní třídy.

Můj slunný svět ztemněl

Myslela jsem si, že můj život bude navždy šťastný a bezstarostný. Ale všechno se ze dne na den v noci 19. července 1999 změnilo, když moji maminku unesla policie a zavřela ji do ilegálního vězení v jednom hotelu. Nikdo mi neuměl vysvětlit, proč ji unesli anebo kdy se vrátí domů. Bylo mi sedm let.

O dva dny později televize začala vysílat mnoho programů, které napadaly Falun Dafa. Moje maminka mi později řekla, že tyto programy byly falešné. Její pevný postoj rozhněval mnoho lidí v místní vládě. Její kolegové v práci ji přemlouvali, aby se vzdala své víry.

Jednoho dne mě můj strýc, mladší bratr mojí maminky, vzal k ní na návštěvu do ilegálního vězení. Řekl mi, že mám prosit svoji maminku, aby se vzdala své víry, protože jinak ji policie vezme pryč a už se nikdy nevrátí domů.

Moc jsem se bála a nechápala jsem uvažování za slovy mého strýce. Ačkoliv byl ten hotel chaotický a hlučný, moje maminka byla velmi klidná. Řekla mi, abych se nebála, protože není nic špatného na tom, když je někdo dobrým člověkem a následuje principy Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti. Řekla, že bychom se neměli vzdát, protože musíme vysvětlit fakta vládě a objasnit tato nedorozumění.

Přestože jsem byla velmi mladá, klid a důvěra mé maminky mě přesvědčily. Ale stále jsem nemohla pochopit, proč se Falun Dafa najednou, z jednoho dne na druhý, změnil z dobré a populární praxe na ilegální, zejména proto, že Falun Dafa učí lidi, aby byli dobří. Byla jsem rozhodnutá věřit ve Falun Dafa a bezpodmínečně podpořit moji maminku.

Moje maminka si zvolila správnou, ale těžkou cestu. Ztratila své zaměstnání, práci, kterou měla velmi ráda, a naši rodinu neustále obtěžovala policie. Náš domov vyplenili cizí lidé, kteří pracovali pro místní policii. Moje maminka se rozhodla podat petici na centrální vládě, a tak odešla do Pekingu. Naše rodina už neznala klid ve svých životech. Moji maminku mnohokrát zatkli. Strach mě neustále pronásledoval jako stín a rostl spolu se mnou.

Nevěděla jsem, kde je moje maminka zadržena nebo kdy se bude moci vrátit domů. Každý den mě po škole doma očekávala prázdnota. Můj tatínek mi po návratu z práce připravoval jednoduché jídlo. Když jsem šla spát, vracel se na úřad, aby pokračoval v práci.

Budily mě noční můry a doma nebyl nikdo, kdo by mě utěšil. Opakovaně jsem tatínkovi volala, ale neodpovídal. Často jsem plakala, dokud jsem neusnula únavou.

Postupně jsem se naučila, jak se učesat, a začala jsem si zvykat na to, že jsem doma sama.

Můj tatínek zhubl a byl z tolika starostí zničený. Moji prarodiče vypadali, že zestárli o deset let za krátký čas. Ale já si řekla, že já musím zůstat silná. Byla jsem rozhodnutá držet naši rodinu pohromadě, jakoby tu s námi byla moje maminka.

Nikomu z mých kamarádů jsem se neodvážila říci o mé mamince. Usilovně jsem studovala, protože jsem věřila, že moje maminka se vrátí domů poté, co apelovala na vládu, aby zastavila pronásledování. Musela jsem jí ukázat, že jsem dobrou dcerou a že si o mě nemusí dělat starosti.

Krátkodobý klid

Jednoho dne, před Čínským novým rokem 2000, se moje maminka vrátila domů. Bohužel ale zmeškala mé osmé narozeniny. Za zmíněných okolností jsme samozřejmě neměli narozeninovou oslavu.

Slyšela jsem, že byla v studeném zadržovacím centru. Nechtěla jsem přijmout, že moje milovaná maminka byla vězněna. Její tělo bylo velmi slabé, ale její víra byla stále velmi silná. Rozhodla jsem se, že budu zticha. Ale ve svém srdci jsem se modlila, aby mě moje maminka znovu neopustila.

Bylo mi jen osm let, ale už dávno jsem ztratila dětský naivní pocit bezpečí.

Slyšela jsem, že moji maminku zbili, protože se pokusila ochránit druhé. Také jsem slyšela, že mnoho našich blízkých strýců a tet bylo zatčeno a odsouzeno k nuceným pracím. Některé mučili elektrickými obušky nebo je zbili. Někteří byli posláni do nemocnic s těžkými zraněními. Někteří zemřeli.

Při poslechu hrozných zpráv byla moje maminka stále klidná a řekla, že není nic špatného na tom, když je někdo dobrým člověkem a že vládě musíme vysvětlit dobrotu Falun Dafa, aby vůdci věděli o brutalitě pronásledování.

O několik měsíců později, 26. června 2000, když ji moje babička neviděla, moje maminka odešla a nasedla na vlak do Pekingu.

Anglická verze: http://en.minghui.org/html/articles/2015/10/1/153035.html