9. Konference Ming-chuej: S pevnou vírou v Mistra a v Dafa se vracím do svého pravého domova (2. část)

Od praktikující Falun Dafa z provincie Chej-lung-ťiang

3. Mistr mě vedl, abych se osvobodila z ďábelského doupěte

V listopadu roku 2004 mě poslali na tři roky na nucené práce za objasňování pravdy. Od začátku kultivace jsem se pravidelně učila Fa nazpaměť. Tak usilovné studium Fa mi určitě pomohlo, když jsem byla držena v pracovním táboře Wan-ťia v provincii Chej-lung-ťiang. Díky Mistrově ochraně a síle Fa jsem tou tvrdou zkouškou prošla. Všichni nováčci v táboře museli napsat prohlášení o ukončení praktikování. Jakmile jsem odmítla, přinutili mě sedm dní dřepět. Během té doby jsem se nemohla umýt ani převléknout. Toto mučení se podepsalo na mých nohách, které se mi poté třásly. Jednu dobu jsem ani nemohla chodit. Zpaměti jsem odříkávala Fa a cítila jsem, jak čas rychle plyne. Věděla jsem, že toho za mě Mistr vzal na svá bedra hodně.

I když jsem odmítala odříkávat pravidla pracovního tábora, stejně jsem se řadila, když to bylo nařízeno. Později jsem si uvědomila, že tohle je také spolupracování se zlem a že to není správné. Když se nás následně strážci snažili seřadit, vystoupila jsem stranou a prohlásila, že už jejich příkazy poslouchat nebudu. V zuřivosti mi zakryli oči a odvedli mě do místnosti, kde mně spoutali ruce za zády a vyhrožovali mi, že mně dají rány elektrickými obušky. Pomyslela jsem si:

„Iba tým, že zostanete nepohnutí, budete schopní vyriešiť všetky situácie.“ (Vyučovanie Fa na Fa konferencii v Stredozápadnom USA, Chicago, 26. 6. 1999)

Zeptala jsem se dozorců, proč mi zakrývají oči. Chovali se, jako by dostali šok a řekli mi, že mají obušky vybité. Vrátili mě do cely a ruce připoutali k žebříku u patrové postele tak, abych nemohla ani stát a ani si dřepnout. Připomínala jsem si, že mám být nepohnutá. Brzy poslali lidi, aby mi želízka sundali.

V únoru roku 2006 po mně dozorci znovu chtěli, abych podepsala prohlášení, ale já jsem pevně odmítla. Pověsili mě za spoutané ruce do vzduchu, dokud jsem neomdlela. Brzy jsem ale přišla k sobě a oni mě pověsili znovu. Toto mučení opakovali docela dlouho. Na oběd mě připoutali rukama k posteli, aby se mohli najíst. Po obědě začali hrát poker a vyhrožovali, že ve stejném mučení budou pokračovat odpoledne.

V mysli jsem řekla Mistrovi: „Mistře, nedokážu toto mučení snášet pasivně. Pokud mě povzbudíš, abych se pronásledování postavila, pomoz mi, prosím, zbavit se želízek.“ Dozorci samozřejmě zamkli pouta velice natěsno, ale s touto jedinou myšlenkou jsem je mohla lehce sundat. Čtyři dozorci, kteří hráli poker, byli šokováni a vyhrnuli se, aby mě zbili. Jako šílení mě bili elektrickými obušky do rukou. Zlomili mi kost na levé ruce a ta opuchla. Pak mě hned zase spoutali a pověsili. Želízka se mi vryla tak hluboko do masa, že známky po nich byly viditelné ještě za dva roky. Já jsem však byla v té chvíli naprosto klidná, s pevnou vírou v Mistra a ve Fa. Viděli, že nevydávám ani hlásku a vyděsilo je to. Spustili mě dolů a ruce mi připoutali k železné židli. Tak mě nechali tři dny. Nohy mi hrozně opuchly a já nemohla chodit. Dozorci opět chtěli, abych odříkávala pravidla tábora, ale já jim odvětila: „Jsem ochotna obětovat pro pravdu všechno.“ V tu chvíli, když jsem to dořekla, uviděla jsem Mistra, jak ke mně kráčí s úsměvem na tváři a z hrudi mi odstranil dva velké kusy látky. Mistr byl po celou tu dobu po mém boku. I když jsem měla ruce hodně opuchlé, nikdy nebolely.

Jednou mi dozorci nařídili, že mám dělat těžkou práci, i navzdory opuchlých rukám, ale já jsem odmítla. Spoluvězeňkyně nedokázaly pochopit, proč jen nepředstírám, že pracuji a proč strážcům odmlouvám. Pověděla jsem jim: „Kultivuji Dafa a všechno, co dělám, musí být čestné.“ Okamžitě jsem pocítila, že mi Mistr z těla odstranil dva kusy látky. Jeden z dozorců si povzdechl: „Co se dá dělat, když se nebojí ani smrti?“

Kromě odříkávání Fa zpaměti jsem také neustále vysílala spravedlivé myšlenky, abych odstranila zlé faktory ovládající dozorce. Kvůli mučení se u mě objevily příznaky srdeční choroby, angíny, nízkého krevního tlaku a mozkového vazospazmu. Nakonec jsem byla upoutána na lůžko a nemohla jsem vstát. Rodina podala žalobu u všech příslušných úřadů a pracovní tábor nakonec souhlasil s tím, že mě propustí, pokud jim podepíši slib, že už nebudu Falun Gong nikdy praktikovat.

Věděla jsem, že je to test sentimentality, jinak by to bylo jako strkat svou rodinu do pekla. Pověděla jsem dceři, že ten slib rozhodně nepodepíši. Připomenula jsem jí, jaká požehnání Dafa přinesl mně i celé naší rodině. Každý si myslel, že všechno jejich úsilí bylo nadarmo, když slib nepodepíši, ale já jsem z celého srdce všechna ustanovení odmítala. Jednou jsem měla sen, že jsem se vypotácela z vrat pracovního tábora a pak jsem najednou odletěla. Zanedlouho poté jsem byla propuštěna, aniž bych musela slib podepisovat. Pod Mistrovým vedením jsem se vrátila domů jeden rok před skončením svého trestu.

Čínská verze: http://www.minghui.org/mh/articles/2012/11/14/264916.html
Anglická verze: http://en.minghui.org/html/articles/2012/11/29/136475.html