Vždycky je naděje, pokud se nevzdáme

Praktikující Falun Dafa z Pekingu

(Clearwisdom.net) Během skupinového studia Zákona jedna praktikující zmínila, že její situace doma je velmi špatná. Její manžel - nejenom, že je silně proti tomu, aby praktikovala Falun Gong - ale rovněž se snaží ovládat její myšlenky. Ta situace se dlouhou dobu neměnila.

To mi připomnělo něco, co jsem sama zažila, takže jsem se s tím podělila se spolupraktikující. Když si ten příběh vyslechla, cítila, že se k něčemu osvítila, a tak mě podpořila, abych svou zkušenost zaslala na webovou stránku Minnghui/Clearwisdom, aby větší počet praktikujících z toho mohl mít užitek. Protože je stále mnoho praktikujících, kteří nemohou posílit svou mysl a chovat se vždy jako praktikující, jsou chyceni povrchní nemocí nebo všemi druhy těžkostí. A tak selhávají v pokroku v osobní kultivaci, o co hůře – začnou padat v úrovních.

V roce 2000, když jsem byla ve vazbě, jeden z dozorců během vyšetřování udeřil silně do mých spánků a pak mě popadl za vlasy a vláčel mě z místnosti, kde mě vyslýchal, až do mé cely. Nemohla jsem ani říct, kde všude můj obličej krvácí. Jen jsem cítila, že mám oteklé oči a že mě velmi bolí. Dozorkyně se docela zalekla, kdy mě uviděla.

Další den jsem ani na jedno oko neviděla a mé levé oko tak bolelo, že jsem ani nemohla v noci spát. Vězenkyně z cely nahlásily můj stav dozorcům. Dozorce se bál zodpovědnosti, takže mě odvezl do vězeňské nemocnice na prohlídku. Když mě lékař ošetřoval, řekl chladným tónem: „Nemyslete si, že tu zůstanete, i kdybyste oslepla!“

Po dvou dnech, protože nemocnice mi nemohla poskytnout náležitou péči, mě jeden dozorce a dvě dozorkyně odvezli na prohlídku na oční kliniku v nemocnici Tchung-žen. Během té doby, třebaže jsem cítila velkou bolest, v mysli jsem se nestrachovala, měla jsem jen jednu silnou myšlenku: „Jsem chráněna Zákonem, neoslepnu.“ Nemocnice provedla vyšetření a potvrdila, že okamžitě potřebuji léky, aby se mi rozšířily očí panenky. Jinak trvale oslepnu. Při prohlídce se lékař zeptal, jak jsem se zranila. Pověděla jsem o špatném zacházení ve vězení a že praktikuji Falun Gongu. Řekla jsem, že žádné léky nepotřebuji a že se brzy zotavím, pokud budu moci pokračovat v praktikování Falun Gongu.

Zatímco projevoval lítost nad tím, čím jsem prošla, trval na tom, že injekci potřebuji. Dva policisté mě drželi na lůžku, aby mi lékař píchnul do očí anestetikum. Nicméně mé očí bulvy se míhaly, což znemožnilo, aby mi lékař dal injekci. Po několika pokusech mě policisté museli nechat vstát. Protože nemocnice byla celkem zaplněná, netroufli si na mě křičet či bít. Seděla jsem na lavičce, když ti tři stáli kolem mě – po mé levici, pravici a přede mnou. Snažili se mě přesvědčit, abych si alespoň jednu injekci nechala dát.Řekla jsem jim klidným hlasem, že nechci injekci a že se uzdravím, pokud mi dovolí pokračovat ve cvičení. Když jsem mluvila asi půl hodiny, změnili strategii. Odvezli mě na psychiatrii a chtěli, aby lékař napsal prohlášení, že jsem duševně nemocná.

Mladá lékařka je donutila, aby počkali před ordinací, povídala si se mnou o samotě. Testovala mě otázkami, na něž jsem rozumně odpovídala. Když se zrovna na nic neptala, pověděla jsem jí o změnách, které jsem zažila – v mysli i na těle – poté, co jsem začala praktikovat Falun Dafa, a o bolesti a katastrofách, které byly uvalené na bezpočet rodin kvůli zlému zacházení s Falun Gongem na příkaz vlády. Tiše poslouchala asi dvacet minut. Pak se postavila, zašla za policisty a řekla: „Je úplně normální a nemá žádné psychické problémy.“ Policisté nemohli udělat nic, jen mě znovu odvézt do vazební věznice.

Ve vězení se mi oči nehoršily ani nelepšily. V noci jsem to ale nemohla vydržet a kvůli strašné bolesti jsem křičela. Po několika dnech mě odvezla má rodina domů. Později jsem se dozvěděla, že mě plánovali poslat do tábora nucených prací.

Osvítila jsem se k tomu, že těmi zkouškami projdu, pokud si uchovám spravedlivé myšlenky a budu se chovat spravedlivě. Připomněla jsem si, že je Učitel a Zákon.

"Ať je to jakýkoliv takzvaný buddha, jakýkoliv tao, jakýkoliv bůh či jakýkoliv démon – nemohou mne ovlivnit.“ (Zhuan Falun)

Věděla jsem, že přijdou větší zkoušky.

Můj otec byl strašně rozzuřený a kvůli mému zdravotnímu stavu mě bil. Protože předtím trpěl zánětem duhovky, věřil, že jsem tu nemoc zdědila a že bych měla jít do nemocnice, aby mi rozšířili oční panenky. Snažila jsem se vyhnout hádkám a řekla jsem mu: „Dovol mi praktikovat Falun Gong a číst knihu a já se zotavím. Do nemocnice nepůjdu.“ Mému otci nezbylo, než mě nechat na pokoji.

Můj tchán je vysloužilý voják a táhne mu na osmdesát. Ode dne, kdy jsem byla zatčena, mu jedna vojenská tajemnice opakovaně tvrdila, že vojenský soud pro vysloužilce by nevyhověl, ani netoleroval nikoho z příbuzných, kdo praktikují Falun Gong. Díky tomuto rozporu (se svými rodiči) mi můj manžel řekl, že už tam u nich nemohu žít a že bych měla být připravená na rozvod. Měli jsme velmi dobrý vztah a jeho slova mě hodně rozesmutnila. Učitelova báseň v Hong Yin se mi objevila v mysli:

„Mít nezlomnou vůli

Dovršit se, sklidit Buddhovství,
Dovol radosti, aby se nalezla v těžkostech
Fyzická bolest jako utrpení moc neznamená,
Vskutku, kultivace mysli je nejtěžší.
Každá a jednotlivá bariéra musí být proražena,
A zlo číhá všude.
Vydatné trable padají najednou,
Aby každý viděl: Můžeš se z toho dostat?
Když vydrží všechna trápení v tomto světě,
Člověk se odebere do říše Buddhů."

Připomněla jsem si, že jsem kultivující a že bych neměla měnit nic proti své vůli jen kvůli těmto povrchním těžkostem.

A tak jsem zůstala doma a studovala Zákon a prováděla cvičení. Na začátku jsem ani neviděla kontury předmětů, jen slabé světlo. Zhuan Falun jsem držela blízko obličeje a prstem jsem ukazovala na každý znak. Snažila jsem se jeden po druhém rozpoznat. V té době jsem si vzpomněla na něco, co kdysi někdo vyprávěl během sdílení zkušeností. Někteří starší praktikující, kteří neuměli číst ani psát, se nakonec naučili číst celou knihu s pomocí malého slovníku. Věřila jsem, že zázrak Dafa mi pomůže číst, i když jsem neviděla. Vskutku se tak stalo, jen jsem cítila před mýma očima malý rámeček a uvnitř byl znak, na který jsem ukazovala, velmi rozmazaný, ale rozpoznatelný. Tímto způsobem se mi podařilo každý den přečíst jednu lekci.

Ani ne za týden jsem docela jasně viděla na pravé oko, ačkoliv jsem stále musela držet knihu blízko očí. Zhruba o týden později jsem trošičku mohla otevřít levé oko a číst oběma očima. Postupně jsem začala vidět předměty kolem sebe. Řekla jsem svému otci, co se mi stalo. Už nezmínil, že mě pošle do nemocnice, ale bručel si pod vousky: „Teď jsi tím prošla, protože jsi mladá a zdravá.“ Věděla jsem, že někde hluboko uvnitř ho překvapilo, že se můj zdravotní stav zlepšil, ale nebyl ochotný to uznat, aby neztratil tváři. Asi po měsíci se mi vrátil zrak, jaký jsem měla předtím. Můj manžel byl velmi nadšený a řekl to svým rodičům. Ačkoliv jsem se stále nemohla přestěhovat a bydlet s nimi, nikdo už o rozvodu nemluvil.

Během posledních let mé kultivace jsem některými testy prošla dobře, zatímco jinými ne. Dokonce jsem proti své vůli napsala „tři prohlášení“. V jednom okamžiku jsem dokonce přestala studovat Zákon a provádět cvičení. Ačkoliv jsem nyní na cestě zpátky, pořád cítím, že patřím mezi ty, kteří nebyli pilní. Dokonce tři základní úkoly nemohou být zaručeny. Trpím strašnou úzkostí. Pokaždé, když čtu Učitelovy přednášky, cítím se jako líný osel, který se pohne jen o kousíček, když ho šlehnou. Když čtu zkušenosti, které sdílejí praktikující s ostatními, a vidím jejich pokrok, cítím se zahanbeně. Když nasbírám trochu síly, netrvá dlouho a já znovu polevím, což mě znepokojuje. Stále si říkám:“Pokud se budu kultivovat takto, jak mohu být považována za kultivující? Mohu stále držet krok s nápravou Fa?“

Nicméně nikdy jsem nezaváhala, pokud šlo o rozhodnutí pokračovat na mé kultivační cestě. Náš soucitný Učitel mi dovolil, abych zakusila soucitnou sílu jeho slov,

"Je pravda, že já si vás cením více, než si vy ceníte sebe samých!" (z Podstata dalšího pokroku II)

Zrovna před dvěma dny jsem měla sen. Dva lidé tvrdili, že přicházejí z nebes, a ukazovali lidským bytostem neobyčejné vzezření nebeských říší. Předvedli, jak přiletěli z nebe na zem, jak vstoupili do „kůže“ a převzali formu lidského těla. Poplácali dítě po zádech a jeden z nich řekl tomu druhému: „Měli bychom jim dát více příležitostí.“ Dítě pokojně spočinulo v jeho náručí. Když jsem se probudila, uvědomila jsem si, že to dítě jsem byla já. Učitel použil sen, abych se osvítila k tomu „Buď usilovnější“ a nevzdávej to.

Jeden z důvodů, proč jsem napsala o těchto incidentech, byl, abych podpořila sebe, vzdala se sobectví, a pokračovala na mé kultivační cestě s odhodláním. Na druhé straně jsem se chtěla podělit s těmi praktikujícími, kteří jsou stále chyceni svými vlastními těžkostmi, slovy Učitele:

"Se zanechanými připoutáními,
odlehčené lodě plují svižně,"
("Znající srdce" z Podstata dalšího pokroku II)

Je to skutečně tak! Čím více vložíte Fa do svého srdce a čím více si pamatujete, že jste kultivující, tím svižnějším krokem budete postupovat vpřed. Vaše srdce bude spravedlivější a vy se budete cítit jistější. V opačném případě bude pociťovat, že vlny zasahování jsou vyšší a vyšší bez ustání, dokud vaše vůle nebude úplně potlačená. Střežme tuto vzácnou historickou příležitost kultivovat se, střežme lidské tělo, které jsem po utrpení v nesčetných reinkarnacích obdrželi, hlavu vzhůru a vraťme se do našich původních domovů co nejdříve.

Čínská verze dostupná na: http://minghui.ca/mh/articles/2006/4/30/126428.html
Zdroj: http://www.clearwisdom.net/emh/articles/2006/5/18/73420p.html