4. Česko-slovenská Fa konference: U zubaře

Od praktikující Falun Dafa z České republiky

Byl začátek týdne. Na víkend byl naplánován sraz praktikujících Falun Dafa v Hustopečích. Věděla jsem o tom už delší dobu, a tak jsem počítala s tím, že tam pojedu.

V pondělí večer jsem ale ucítila, že něco není v pořádku s mým zubem. I když mě to trochu podráždilo, snažila jsem se tomu nevěnovat velkou pozornost. Další den to ale bolelo už víc. Nešlo to přehlédnout. Ale stále se to dalo vydržet. Jenže mé myšlenky už se tím začínaly zaměstnávat.

Každým dnem se bolest stupňovala a já už nemyslela na nic jiného. Vytáhla jsem led, uvařila heřmánek a střídavě jsem přikládala a vyplachovala ústa. Výsledky se ale pořád nedostavovaly. Byla jsem tak ponořená do světských myšlenek, že jsem si pomalu na slovo kultivace ani nevzpomněla. Ve čtvrtek mi otekla celá strana obličeje tak, že to vypadalo, jako bych měla v puse míček.

Učitel řekl: „Čím viac ste pripútaný, tým horšie sa budete cítit. Keď pojdete do nemocnice na vyšetrenie, nechajú vás vidieť, že vaša choroba sa zhoršila. Vy sa však k tomu stále neosvietite.“ (Vyučovanie Zákona na stretnutí so študentami z Ázie a Tichomoria, 2004)

Paradoxem bylo, že to byl zrovna poslední zub, který mi lékař celý vyměnil, tudíž by měl nějakou dobu vydržet. Hlavou se mi honily myšlenky, zda jet na společné setkání praktikujících nebo raději jít k lékaři. Oželela jsem setkání, a protože byl pátek a potom víkend, ta představa mě děsila, a tak jsem zvolila lékaře. Nakonec to snad bude lepší, říkala jsem si, když zajdu teď ke svému lékaři, ke kterému bych asi stejně v pondělí musela.

Doktor mě vyšetřil a jeho diagnóza zněla: „Je to zánět.“

Aby mi mohl otevřít zub, musel mi to nejdřív umrtvit. Dával mi do dásně injekce, až jsem si všimla, že se jedna ohnula. Když jsem to uviděla, řekla jsem: „Ne, už další injekci nechci.“

Následovalo vrtání, na které jen tak nezapomenu. Když se konečně dopracoval k jádru problému, vyčistil to a nechal mi to přes víkend otevřené. V případě, že by to bolelo, mám zajít na pohotovost, aby mi lékař předepsal antibiotika. No a v pondělí by mi zub zaplomboval.

Ptám se: „A jak by se to řešilo, kdyby ta bolest pořád přetrvávala po zaplombování?“

„Pak bychom si museli pomoct jehlou přes dáseň a povrchovou kůži na tváři.“

Polil mě pot.

Když jsem přišla domů, vytáhla jsem led a uvařila heřmánek. Pořád jsem hledala pomoc vně.

Byla už neděle a já cítila, že jsem tam, kde jsem byla v pátek, když jsem odcházela od doktora.

A tak nastal den, kdy jsem byla postavena před rozhodnutí. Sedla jsem si do křesla a doktor se mě zeptal: „Tak jak to vypadá?“

Proč bych mu říkala, že mě to bolí, když je stejně rozhodnutý, že mi to zaplombuje?

A proto jsem odpověděla: „Všechno je v pořádku!“

V té chvíli, když jsem to ze sebe dostala, jsem ještě netušila, co to způsobí. Bolest náhle ustoupila a já vyhrála svůj zápas. A od té doby nemám žádné problémy.