Ztráta a nález

Od praktikujícího Falun Dafa z České republiky

Dříve jsem často ztrácel věci, hlavně peněženku a telefon. Jednou se mi peněženka vrátila; jsem vděčný panu řidiči, který mi ji vrátil, když jsem ji zapomněl v autobuse. Ukázal mi, co znamená být poctivým člověkem. Peněženku jsem ztratil ještě několikrát, ztrátu jsem nahlásil, ale už mi ji nikdo nevrátil.

Nedávno jsem jel s jiným praktikujícím pražskou městskou hromadnou dopravou. Při přestupu z autobusu na metro jsem si všiml mobilního telefonu, který někdo zapomněl na lavičce. Nejdříve jsem si řekl, že si toho nebudu všímat, protože jsme pospíchali. Potřebovali jsme doručit těžkou krabici s novinami Velká Epocha na místo, odkud si je lidé berou a dále rozdávají po Praze. Řekl jsem si, že teď už mám něco na práci a neměl bych se nechat rozptylovat něčím telefonem.

Pak jsem si ale vzpomněl, jak to bylo nepříjemné, když jsem ztratil telefon já. Nebylo to tak dávno, co se mi to stalo naposledy a dokonce to byl úplně stejný typ telefonu, který jsem ztratil po cestě z Brna do Prahy. A také jsem se jen chvíli předtím se svým společníkem bavil o tom, že někdy používám výmluvu, abych nemusel dělat věci, které nechci, protože zrovna dělám něco, co je důležitější.

A tak jsem začal hledat v telefonním seznamu mobilního telefonu, abych našel někoho, komu bych mohl zavolat a nález ohlásit. Můj společník mezitím rozdával letáčky Falun Dafa kolemjdoucím. Nakonec jsem se dovolal na kontakt „táta“. Nečekal jsem reakci, která následovala. Otci se nechtělo věřit tomu, že někdo chce vrátit telefon, který jeho dcera ztratila. Jeho nevěřícné otázky jsem zastavil tím, že jsem mu řekl, že jsem praktikující Falun Dafa a vysvětlil jsem mu zásady praktikujících. Teprve potom byl ochoten domluvit se na schůzce, kde si telefon předáme. Dohodli jsme se ještě na ten den. Místo schůzky jsme si domluvili v části Prahy, ve které jsem chtěl rozdávat noviny Velká Epocha do čínských restaurací a také jsem zde chtěl navštívit spolupraktikujícího, kterého jsem neviděl dlouhou dobu.

Na schůzku jsem přijel na poslední chvíli. Pan Václav, otec děvčete, které nechalo telefon na lavičce, už na mě čekal. Několikrát mi poděkoval. Dal jsem mu ještě letáček o Falun Dafa a on požádal o ještě nějaké další. Několikrát se mi také omluvil za nedůvěru, s vysvětlením, že přece není normální, aby se vracely věci, které jen tak najdeme a můžeme si je nechat: ,,Vždyť jste si mohl ten telefon klidně nechat a nic by se nestalo.“

Ještě dlouho jsme si pak povídali. Nakonec jsme se domluvili, že se přijde podívat na společné cvičení a vezme s sebou i svou manželku.

Měl jsem z toho dne velmi dobrý pocit. Vypadalo to sice jako obyčejný dobrý skutek, ale cítil jsem, že se hodně věcí vyřešilo. Odboural jsem v sobě překážku, která se objevila pokaždé, když jsem měl něco udělat pro ostatní a nebo ztratit kousek ze svého pohodlí.