Konference sdílení kultivačních zkušeností pochodového orchestru 2025: Sdílení mé cesty kultivace s Nebeským pochodovým orchestrem

Vážený Mistře, vážení praktikující,

jsem praktikující Falun Dafa z Bulharska, nyní žijící ve Španělsku. Fa jsem získala v roce 2006. Ráda bych se s vámi podělila o svou cestu kultivace v uplynulých letech společně s orchestrem.

Začátky

Poprvé jsem orchestr viděla během průvodu v Paříži v roce 2008. Než průvod začal, rozdávala jsem letáčky řidičům aut, která zastavila na semaforech poblíž nás. Mnozí z nich se mě ptali, kdo jsme a o co jde. Jakmile průvod začal, nemohla jsem si pomoci a zdržovala se v přední části průvodu, kde byl orchestr. I když jsem se neustále pohybovala, chtěla jsem mu být co nejblíže. Cítila jsem ohromující emoce a něco, co jsem nedokázala vyjádřit slovy. O šest let později jsem pochopila proč. V roce 2013 jsem se stala členkou orchestru.

Moje první cesta a účast se uskutečnila v Kodani v roce 2013. Věděla jsem, že ještě nejsem zcela připravená a že nehraji na flétnu plynule. Několik událostí mi však pomohlo uvědomit si, že Mistr mi dává nápovědy, abych pokračovala.

První příležitost nastala, když jsem se chystala nastoupit do letadla, abych se dopravila na akci. Ukázalo se, že mnozí z nás, kteří cestovali ve druhé třídě, byli bez dalších nákladů přeřazeni do první třídy. Letuška byla tak strohá, že jsem se neodvážila zeptat na důvod této změny.

Druhá příležitost nastala jen několik minut před začátkem průvodu, kdy nám bylo řečeno, že orchestr bude fotografován na nedalekém náměstí, protože fotograf ze Spojených států přijel speciálně pro tuto příležitost.

Zeptala jsem se kolegy ze Španělska: „Jak se mám fotit, když jsem se ještě ani nezúčastnila?“ On se na mě jen usmál a řekl: „Prostě tam stůj a nepřemýšlej o tom.“

A tak jsem zahájila neuvěřitelnou cestu s orchestrem.

Moje první zkouška se konala ve Wiesbadenu. Dodnes si pamatuji, že když jsme skončili a vracela jsem se domů, pomyslela jsem si: „Být v orchestru je další úroveň kultivace.“

Výzvy

Jednou z výzev, kterým jsem čelila, bylo najít dobrého učitele a naučit se správnou techniku hry. Moje první učitelka nebyla v tomto ohledu příliš zkušená, ale vážila si mě jako žákyně a často se mnou hrála písně Dafa. Pomohla mi také šířit praxi mezi žáky a členy rodiny.

Téměř o dva roky později jsem našla jednoho z nejlepších učitelů hudby ve městě a díky němu jsem mohla napravit mnoho špatných návyků a držení těla, které jsem si osvojila.

V té době bylo pro mě velmi obtížné vydávat hladký a čistý zvuk; mnohokrát jsem neměla dostatek dechu, abych udržela dlouhé tóny. Cvičila jsem celé hodiny, ale stále jsem nedosahovala velkých výsledků. Jednoho dne, poté, co jsem při hře na flétnu prošla zkouškou charakteru, jsem si všimla, že se něco změnilo a že jsem se zlepšila. To mě povzbudilo pokračovat. Uvědomila jsem si, že klíčem k tomu, abych hrála lépe, je pokrok v kultivaci.

V té době jsem musela jednat s kolegy v práci a čelit mnoha zkouškám. Někdy jsem je zvládla, jindy ne, ale vždy jsem se snažila ze všech sil zlepšovat se v kultivaci.

Další výzvou, které jsem čelila, bylo zapamatování si not písní. Vzpomínám si, že na začátku, během průvodu v Hamburku, jsem měla na ruce připevněný stojánek, abych mohla číst noty. Od začátku až do konce průvodu mi ten stojánek neustále padal. Nakonec jsem si to uvědomila a řekla si: „Je čas si je zapamatovat.“ Ve skutečnosti jsem zjistila, že si složitější písně zapamatuji snáze než ostatní.

Během těch let jsem dvakrát vyměnila flétnu. První patřila dvanáctiletému chlapci a druhá mému současnému učiteli. V obou případech jsem byla nesmírně šťastná, když jsem je dostala. Pečlivě jsem se o ně starala a dbala na to, aby byly v dobrém stavu.

Pohled do nitra během průvodů

Je pro mě trochu obtížné říci, kolika průvodů jsem se zúčastnila, ale každý z nich mi pomohl zlepšit moje hráčské dovednosti, porozumět hudbě a podívat se do nitra.

V mém přístupu k průvodům je od začátku až do současnosti znatelný rozdíl. Zpočátku, protože jsem ještě nebyla dostatečně sehraná s nástrojem a s orchestrem, jsem se snadno nechala rozptýlit tím, co se dělo kolem a věnovala jsem malou pozornost kapelníkovi. Bylo to jako neviditelná cesta, která mě postupně vedla k tomu, abych se během pochodů soustředila spíše na sebe než na okolí.

Dříve jsem sledovala, co dělají moji kolegové, a zda si povídají nebo ne. V hloubi duše jsem chtěla mít vše pod kontrolou. Moje touha po kontrole se během tohoto období projevila mnohokrát. Myslím, že je přijatelné občas připomenout praktikujícímu, aby si zapnul knoflík na kalhotách nebo si pořádně svázal vlasy atd. Ale dělat to neustále není správné. Také mě rozčilovalo, když praktikující přede mnou během pochodu neustále dělal chyby, nepochodoval v souladu s ostatními nebo nedával pozor na signál bubeníka atd.

Další věcí je, že místní praktikující, kteří nás podporují nebo zajišťují bezpečnost, někdy pochodují na začátku našich řad nebo spěchají, aby nás předběhli, a někdy nás dokonce nevědomky strkají. Určitě mě rozčilovalo ještě mnoho dalších věcí, ale zde skončím, protože mým záměrem není stěžovat si, ale podívat se do svého nitra.

Nevím přesně kdy, ale před několika lety jsem si uvědomila, že tento přístup není správný. Začala jsem recitovat Lunyu pokaždé, když průvod začal. Pokud si v daném okamžiku všimnu něčeho špatného, upozorním na to, ale už to záměrně nesleduji jako dříve. Nyní se soustředím na kapelníka a signály, které nám dává. Tak je můj výkon mnohem lepší, nezapomínám noty, držím správný rytmus a moje mysl nebloudí. Také často recituji Mistrovu báseň, kdykoli si všimnu, že moje mysl není soustředěná:

Bubny a lesní rohy Fa

božskou moc projevují

Duše zpět do nebe zvou,

všemožné zlo odstraňují

Nebe i země v úžasu jsou,

jak orchestr na konci věků životy zachraňuje

Jeho nádherné světlo září,

když Fa vesmír napravuje

(Hong Yin IV, Pochodový orchestr Nebeské říše, 1. 8. 2015)

Jednou jsme měli naplánovanou přehlídku v Praze. Přijela jsem o den dříve a ubytovala se v bytě vietnamské praktikující, kde již bylo mnoho dalších vietnamských praktikujících. Všechny jsme se shromáždily v obývacím pokoji, kde jsme měly spát na podlaze, ale jedna z nich nepřestávala mluvit. Poté, co jsem to chvíli snášela a cítila se velmi podrážděná, řekla jsem jí, že se snažím studovat Fa a že se nemohu soustředit.

Nebyla členkou orchestru a já ji neznala, takže když jsem ji požádala, aby byla trochu tišší, rozčílila se. Ostatní se na mě dívaly s nesouhlasem. Pokračovala jsem ve studiu Fa a uklidnila se.

Následující den jsem šla na zkoušku do hotelu, kde byl ubytovaný orchestr, spolu s dalšími dvěma vietnamskými praktikujícími. Měly s sebou velký kufr plný zeleniny a exotického ovoce, který sotva unesly. Když jsme dorazily na autobusovou zastávku, byly tam nějaké cedule s oznámením, ale byly jen v češtině, a tak jsme nerozuměly tomu, co tam bylo napsáno.

Zeptala jsem se kolemjdoucího, jestli pojedeme správným směrem, a on mi řekl, že ano. Nastoupily jsme do autobusu, ale poté, co jsme projely jednu zastávku, nám další osoba řekla, že musíme jet opačným směrem a že jsme jely špatně. Pak musely ty dvě praktikující nést těžký kufr dolů a zase nahoru. To se stalo více než pětkrát – neustále jsme nastupovaly a vystupovaly z autobusů, jen aby nám pokaždé řekli, že jedeme špatným směrem.

To je velmi rozzlobilo a neustále o mně mluvily negativně ve svém jazyce a dívaly se na mě s opovržením. I když jsem se snažila ze všech sil a neustále žádala o pomoc místní lidi, kteří mluvili pouze svým jazykem, nebylo možné najít správný směr. Pak jsem se zastavila a řekla jim: „Přestaňte mluvit a začněte vysílat spravedlivé myšlenky, nebo vás tady nechám.“ Obě ztichly a začaly jsme vysílat spravedlivé myšlenky.

V tu chvíli jsem potkala mladého muže, který mluvil anglicky, a ten mi řekl, že cesta k hotelu byla přerušena a že v určitém bodě musíme přestoupit na jiný autobus. Ukázal nám, kde máme vystoupit, a konečně jsme se vydaly na cestu.

Když jsme se chystaly nastoupit do druhého autobusu, jedna z praktikujících pronesla negativní poznámku, která mě opět rozladila, a já jí řekla: „Otevři si Google Maps a naveď nás k hotelu.“ Zabloudila a my jsme opět ztratily drahocenný čas, který jsme potřebovaly, abychom dorazily včas na zkoušku. V tu chvíli jsem se nedokázala zamyslet nad sebou, ale když jsme konečně dorazily do hotelu, uklidnila jsem se a pomyslela si: „Co jsem se z této události měla naučit? Kde jsem udělala chybu?“

Pravdou je, že když jsem poprvé uviděla praktikující, jak nesou ten velký kufr se zeleninou, když jsme opouštěly dům, pomyslela jsem si: „Jdeme na zkoušku nebo na trh?“ Už v tu chvíli jsem k nim měla negativní myšlenky. Můj přístup předchozího večera také nebyl dobrý. Když jsem řekla druhé praktikující, aby byla zticha, moje slova nebyla laskavá. To vše vyvolalo zasahování.

Později v hotelu, v klidném stavu, jsem si vzpomněla na Mistrova slova:

„Ale obvykle, když se objeví problém, který vás nevyprovokuje, nepočítá se, nebo je k ničemu a nepřiměje vás, abyste se zlepšili.“ (Zhuan Falun, Přednáška čtvrtá, Přeměňování karmy)

Když jsem měla příležitost, přistoupila jsem k první praktikující, která byla z mé flétnové sekce, abych se jí omluvila. Omluvila jsem se také té druhé praktikující. I když se zdála být na mě mnohem více naštvaná, nakonec mou omluvu přijala.

Tato událost mi připomněla, že jako učednice Dafa se musím vždy dívat dovnitř, bez ohledu na situaci, zvažovat slova a vše hodnotit podle Fa. Hněv není pro kultivujícího dobrý stav a vše, co se stalo, mi pomohlo pozvednout si charakter.

Výzvy během průvodů

Letošní průvod v Rotterdamu byl velmi náročný. Už dlouho jsem nezažila tolik rušivých vlivů během pochodu. Najednou mi do flétny vnikl vzduch a nemohla jsem hrát, zapomínala jsem noty a navzdory maximální snaze se soustředit se mi to nedařilo. Také jsem cítila ospalost. Nohy mi připadaly jako dva kameny a bylo těžké je zvednout. Stáli jsme na místě a viděla jsem, jak se jinému praktikujícímu zavírají oči. Pomyslela jsem si: „Bitva v jiných dimenzích musí být obrovská.“ Začala jsem recitovat Lunyu a rušení postupně ustalo.

Během průvodu v Londýně v červenci loňského roku jsme také čelili mnoha výzvám. Déšť, který nás provázel během první části, nám promočil šaty, boty, rukavice a nástroje. Foukal také silný vítr a rušení bylo silné, ale nic nás nezastavilo a průvod jsme úspěšně dokončili.

Existuje mnoho podobných zkušeností. Naším posláním je pomáhat Mistrovi při záchraně vnímajících bytostí. Navzdory všem výzvám byly ulice plné lidí, kteří tleskali, užívali si naši hudbu a někteří dokonce tančili radostí. To jsou okamžiky, které mi pomáhají zapomenout na všechno nepohodlí, bolest a neštěstí. Mnohokrát mě to dojímá k slzám a musím si připomínat, že nemám plakat, jinak nebudu moct hrát.

Závěrečné myšlenky

Ráda bych vyjádřila vděčnost za neúnavné úsilí koordinátorů, kteří nám pomohli zlepšit naši hudební úroveň a pozvednout orchestr tam, kde se dnes nacházíme. Také bych chtěla poděkovat všem praktikujícím, kteří mě během těchto let doprovázeli a pomáhali mi zlepšovat se v kultivaci.

Během konference Fa v Madridu v roce 2014 jsem ve své zkušenosti sdílela tato slova: „Pro mě je velkou ctí být součástí Nebeského pochodového orchestru.“ A o dvanáct let později cítím a opakuji stejná slova.

Na závěr této zkušenosti bych se ráda podělila o Mistrovu báseň:

Dokonalosti dosáhnout, ovoce buddhovství sklidit,

Nechť v těžkostech je radost nalezena.

Fyzická bolest se jen stěží za utrpení počítá,

To kultivace mysli je vskutku nejtěžší.

Každá překážka musí být prolomena,

A zlo všude číhá.

Hojné útrapy společně sestupují,

To vše ’by vidět bylo: Zda dokážeš to překonat?

Ten, kdo utrpení světa snáší,

Coby Buddha zemi opouští.

(Hong Yin, Zocelování vůle, 17. 12. 1976)

Pokud je v mém sdílení něco nevhodného, prosím, laskavě mě na to upozorněte.

Děkuji, Mistře! Děkuji, praktikující!