Konference sdílení kultivačních zkušeností pochodového orchestru 2025: Kultivace při účasti v Nebeském pochodovém orchestru

Zdravím vás, ctihodný Mistře! Zdravím vás, praktikující!

Jsem praktikující Falun Dafa ze Slovenska. Jsem novou členkou pochodového orchestru Tian Guo. Ráda bych se s vámi podělila o některé své zkušenosti.

Rozhodnutí připojit se k pochodovému orchestru Tian Guo

Když jsem byla mladší, získala jsem nějaké hudební zkušenosti, ale jak jsem rostla, přestala jsem se hudbě věnovat. Po získání Fa jsem špatně pochopila Mistrovo učení a přestala jsem s mnoha činnostmi, protože jsem si myslela, že jsou to jen připoutání. Nenapadlo mě, že kromě toho, že se musím zbavit připoutání, můžu také využít různé dovednosti, které jsem se naučila, na potvrzování Fa a záchranu vnímajících bytostí.

Když jsem poprvé uviděla pochodový orchestr, uvědomila jsem si, že můžeme zachraňovat vnímající bytosti pomocí hudby. Stále jsem však neuvažovala o tom, že bych se připojila.

Měla jsem mnoho předsudků, například že jsem příliš stará na to, abych se naučila hrát na nový nástroj nebo že nebudu pro orchestr dost dobrá, či dokonce že bych mohla projekt brzdit, pokud nebudu hrát dobře. Bála jsem se hrát před ostatními lidmi nebo na ulici.

Když se koordinátor naší národní asociace Falun Gongu dozvěděl, že se chci připojit k orchestru, poblahopřál mi a řekl, že budu možná první Slovenkou v orchestru. Zase mě přepadly úzkostné myšlenky: „Proč zrovna já musím být první? Opravdu tam ještě nejsou žádní Slováci?“

Vzpomněla jsem si, jak praktikující bez strachu šli apelovat do Pekingu – všichni chtěli jít sami, bez ohledu na to, zda půjdou i ostatní. V Evropě mě za apelování ani nezatknou, a přesto mám takové sobecké myšlenky.

Také jsem se bála, že mě ostatní praktikující budou vnímat jinak. Opravdu jsem jednou dostala otázku, jestli už nebudu držet banner v průvodech, když budu hrát v orchestru. Uvědomila jsem si, že jsem také musela mít lidskou představu, že pochodová kapela je zvláštní projekt, jinak bych nedostávala takové otázky a nebála bych se připojit s myšlenkou, že nejsem dost dobrá.

Je nebezpečné mít takové představy o konkrétních projektech nebo praktikujících. Ačkoli cesty různých praktikujících jsou odlišné, naše posvátné poslání je stejné. Je také sobecké považovat se za méněcennou, místo toho, abych nezištně dělala vše, co je v mých silách, abych zachránila vnímající bytosti.

Praktikující z orchestru mě povzbuzoval, abych se připojila, a všichni členové orchestru, které jsem kdy poznala, se mě také snažili povzbuzovat.

Loni v létě jsem se konečně rozhodla zbavit se těchto iracionálních obav, včetně strachu z těchto strachů. Neměla jsem tušení, kde bych mohla cvičit, protože bydlím ve společném bytě s dalšími šesti dívkami ze školy. Také jsem nevěděla, kdy bych mohla cvičit, protože hodiny ve škole jsou velmi časově náročné a často končím pozdě. Také jsem nevěděla, kde seženu peníze na průvody.

Když jsem se zeptala praktikujícího, co je potřeba k tomu, aby člověk mohl hrát v pochodovém orchestru Tian Guo, odpověděl: „Tvé srdce pro záchranu vnímajících bytostí.“

A tak jsem si řekla, že pokud mám hrát v orchestru, budu se co nejvíce snažit, abych to dělala dobře. Pokud mi není souzeno se k orchestru připojit, nevadí, mohou to dělat jiní praktikující a nemusím to být zrovna já. Budu objasňovat pravdu jinými způsoby. Budu se řídit tím, co pro mě Mistr připravil, a nebudu o tom dál přemýšlet.

Mistr ale vše uspořádal. Na začátku jsem cvičila venku, abych nikoho nerušila. Ale jak se ochladilo, někdy jsem bojovala s touhou po pohodlí a nechtělo se mi jít. Připomínala jsem si, že to nejsem já, kdo nechce jít, ale jen moje připoutání, a že bych měla jít, protože musím být zodpovědná, pokud jde o pravidelné cvičení – nezáleží na tom, jak se cítím. Oblékla jsem si více vrstev, nasadila si sluchátka s hudbou Tian Guo a šla na místo, kde jsem cvičila. Text písně Song Bao, což znamená „přinášení pokladu“, mě povzbuzoval: „Kola se točí – pospěšte si! Pravda se zde přináší. Není čas se bát sněhových bouří nebo silného deště, není čas se bát žhavého slunce. Kola se točí – pospěšte si! Pravda se zde přináší. Kdo se bojí vysokých hor a dlouhých cest? Dostává se do každého domu. Když zpívám tuto píseň, mé srdce se usmívá radostí, cítím se tak vznešeně, teplé světlo září shora.“

Uvědomila jsem si, že když nevěnuji přílišnou pozornost vnějším okolnostem nebo svým pocitům a prostě jen dělám jeden krok za druhým, nemám žádné problémy. Teoreticky jsem to věděla už dříve, ale teď podle toho dokážu žít a stala jsem se velmi optimistickou a aktivní. Každý den jsem se probouzela s radostí, že mám další den, který mohu využít ke kultivaci.

Když se moje učitelka ve škole dozvěděla, že cvičím venku, dovolila mi cvičit ve škole. Škola sídlí v bývalém klášteře a máme katakomby, které slouží jako sklady. Vzhledem k tomu, že jsou pod zemí, jsou dokonale zvukotěsné. To vyřešilo problém, kde cvičit, když bylo špatné počasí, a také problém, že jsem obvykle měla čas cvičit až pozdě večer. V katakombách to však nevadilo – ani uprostřed noci by mě nikdo neslyšel, takže jsem mohla cvičit, kdykoli jsem chtěla. Děkuji, Mistře, za toto uspořádání!

Také jsem nevěděla, kde vezmu peníze na průvody, protože kvůli studiu nemůžu mít normální práci. Zpočátku jsem šetřila jen tím, že jsem se uskromnila. Když jsem se rozhodla, že si nebudu kupovat sladkosti ani pít příliš čaj a že při cestách nočním vlakem domů budu sedět, místo toho, abych si kupovala lístek do lůžkového vozu, uvědomila jsem si, že se vlastně cítím mnohem svobodnější a že malé radosti, jako je dobrý čaj, nemají být zdrojem mého štěstí. Také jsem se naučila lépe vařit, protože to bylo levnější než jíst ve školní jídelně, a ušetřené peníze jsem si schovávala na průvody. To mi pomohlo přestat být připoutaná k chutnému jídlu a spokojit se s tím, že si jen naplním žaludek.

Vaření zabere nějaký čas a já jsem si uvědomila, že jsem ve svých myšlenkách byla vždy zaneprázdněná a neustále kalkulovala každý okamžik – byla jsem připoutaná k času. Tento přístup nebyl efektivní, i když jsem si myslela, že využívám každý okamžik, protože moje mysl byla příliš zaneprázdněná. Ironicky jsem začala mít pocit, že mám mnohem více času, když jsem musela trávit více času vařením, protože mě to donutilo zpomalit a nespěchat.

I když jsem neměla plán, Mistr ho měl. Pokaždé, když jsem potřebovala cestovat na průvod, jako mávnutím kouzelného proutku se objevily peníze v podobě školního stipendia nebo brigády, která mi nebránila ve studiu. To mi umožnilo objasňovat pravdu v různých prostředích a některé z těchto brigád mi také pomohly získat zkušenosti pro jiné projekty.

Všechny zdánlivé překážky byly vzácnými dary, které mi pomohly zbavit se připoutání a uvědomit si, že se spravedlivým záměrem se vždy najde cesta. Děkuji, Mistře!

Učit se hrát na nový nástroj mi pomáhá zbavovat se připoutání

Vybrala jsem si barytonový roh, protože mi bylo řečeno, že orchestr potřebuje více hráčů na tento nástroj. Učení se novému nástroji je velmi zajímavá zkušenost, protože jsem musela začít úplně od začátku. Nevyvíjela jsem na sebe žádný tlak ani jsem neměla žádná očekávání ohledně toho, co bych už měla umět. Prostě jsem postupovala krok za krokem, pilně, pokorně a bez honby za výsledky. Jelikož jsem byla v tom úplně nová, netrápily mě pocity studu, viny nebo strachu z dělání chyb, jako tomu bývá v situacích, kdy mám pocit, že už bych měla vědět víc. Uvědomila jsem si, že tento přístup k tomu být začátečníkem mohu uplatnit i v jiných situacích.

Když jsem začala praktikovat kultivaci, byla jsem odvážná a pokorná, protože jsem věděla, že jsem nová a musím překonat mnoho připoutání. Byla jsem přísná, ale trpělivá a soucitná sama k sobě a postupně se zlepšovala. Uvědomila jsem si však, že jsem se změnila k horšímu, protože postupem času jsem již nemohla snášet dlouhé strádání a myslela jsem si, že už bych měla být schopná dělat to lépe. Připoutání k vině, studu a zachování si tváře mi často stály v cestě, což mi ztěžovalo zlepšování, což zase živilo tato připoutání a dělalo je zdánlivě rozumnými. Když jsem tedy těmto myšlenkám uvěřila, bylo těžké se jich zbavit.

V orchestru jsem se však naučila, že se vždy musíme posouvat vpřed. Pokud špatně zahraji notu, nemůžu se tím donekonečna zabývat, protože orchestr a píseň pokračují dál a je ještě mnoho not, které musím zahrát dobře. Kdybych plakala nad částí, kterou jsem zahrála špatně, nedokázala bych zahrát zbytek dobře. Není to také skutečné hledání uvnitř sebe, pokud jen obviňuji sama sebe. Když se cítím příliš špatně kvůli svým nedostatkům, místo toho, abych se zlepšovala, je to vlastně moje ego, které to nedokáže snést.

Mistr řekl:

„Ak nedokážete dosiahnuť cieľ toho, čo robíte, budete liezť do slepej uličky a nedokážete dobre jesť ani spať, a vaše city sú v podstate riadené druhými a váš život ovládajú druhí. Vediete únavný život bez toho, aby ste sa prebudili, a žijete pre druhých. Ak naozaj dokážete ustúpiť o krok vzad a opustiť to, potom je to ako ‚v zelených horách niet strachu z núdze o drevo‘, a hoci je to bežné príslovie, ak dokážete ustúpiť o krok, zistíte, že váš obzor sa nekonečne rozšíril a vaša perspektíva sa úplne zmenila. Zoceľte svoju vôľu, aby ste sa toho vzdali, a vaša ríša sa okamžite zmení. V tom stave zistíte, že ste ľahkí a svieži. Toto je Ren. Avšak ja vás žiadam, aby ste viac študovali Fa a dosiahli vyššie ríše ako je táto.“ (Vyučovanie Fa na Fa konferencii v Západnom USA, Los Angeles, 21.–22. 2. 1999)

Můj učitel barytonu mi často připomíná význam kultivace, i když sám není praktikujícím. Myslím si, že mi Mistr dává nápovědy tím, že promlouvá skrze něj. Například mi řekl, abych se nesnažila zabránit tomu, že budu mít vodu uvnitř nástroje, protože je nemožné zabránit kondenzaci našeho dechu uvnitř. Není to ale velký problém, protože stačí otevřít trubice a vodu vypustit. Uvědomila jsem si, že mohu jednoduše opustit svá připoutání, místo toho, abych proti nim šíleně bojovala, protože je nemožné, abych neměla žádná připoutání, a ony se musejí nějak projevit, abych si je mohla uvědomit a odstranit.

Také mi řekl, že melodie existuje ještě předtím, než ji zahrajeme. Místo toho, abychom slepě hádali s našimi nástroji, můžeme mít melodii pevně v našich myslích a naše nástroje ji pouze nahlas vysloví.

Na barytonu mám pouze čtyři klapky, takže mnoho not se hraje stejným prstokladem, ale jiným foukáním. Řekl mi, že bude snazší zahrát C, když budu myslet na C, než když budu myslet na G, a uvědomila jsem si, že je důležité mít při hraní spravedlivé myšlenky, abych mohla sdělit spravedlivé poselství.

Postupem času začaly mé sobecké myšlenky ovlivňovat i mou hru. Například jsem si myslela, že určitá skladba je pro mě příliš obtížná a že ji nedokážu zahrát. Můj učitel se tím však nezabýval a nutil mě to zkoušet znovu a znovu, dokud jsem to nezahrála.

Před mým prvním průvodem mi řekl: „Aby ses dotkla srdcí lidí, musíš být velkorysá. Chci, abys hrála pro ostatní. Nemysli si, že celý svět se točí jen kolem tebe a tvých chyb. Nikoho nezajímá, když něco pokazíš.“ Uvědomila jsem si, že místo toho, abych promítala na lidi svou úzkost, měla bych hrát pro ně: „Dobří lidé, víte to? Pravda je největším pokladem ze všech. Když lze rozeznat dobro od zla, po skončení snu následují požehnání. Dobří lidé, víte to? Pravda je největším pokladem ze všech. Pamatujte, cesta Falunu je dobrá; před námi leží jasná, zlatá stezka.“ (text písně Song Bao) Song Bao je pro mě také nejobtížnější skladbou, protože obsahuje mnoho osminových not v druhé polovině doby, které mě při pochodování často matou.

Během velikonočních nácviků jsem dokázala držet krok s ostatními členy skupiny nižších žesťových nástrojů, ale měla jsem potíže hrát přesně sama s metronomem. Jeden praktikující řekl, že bychom všichni měli sledovat dirigenta a ne sebe navzájem, protože je nás příliš mnoho a je nemožné být synchronizovaní, pokud se navzájem sledujeme bez společného vedení. Jsme také daleko od sebe, takže pokud počkám, až uslyším ostatní hrát, než začnu hrát, zůstanu za nimi pozadu. Musím sama vědět, co a kdy mám hrát.

Uvědomila jsem si, že také musím všechno měřit podle Fa a následovat Mistra, místo abych slepě následovala ostatní praktikující nebo dělala věci, abych potěšila ostatní, nebo ze strachu, že udělám chybu. Pokud všichni následujeme Mistra, budeme přirozeně dobře spolupracovat jako jedno tělo.

Když mě táta poprvé slyšel cvičit Song Bao s nahrávkou orchestru, byla jsem úplně mimo a nehrála jsem, kdy jsem měla. Zeptal se mě: „Copak nevíš, jak přispět tam, kde je to potřeba, aniž by ti někdo přesně říkal, co máš dělat?“ Uvědomila jsem si, že musím převzít odpovědnost za svou vlastní kultivaci. Už nejsem dítě, nemusí mi pořád někdo říkat, co mám dělat – měla bych se raději lépe učit Fa a pak budu vědět, co mám dělat.

Nezabývat se sebou na průvodech a soustředit se na záchranu vnímajících bytostí

Krátce před průvodem k oslavě Dne Falun Dafa jsem prošla hudebním testem, ale předem jsem moc nemyslela na uniformu. I když jsem věděla, že boty, ponožky a opasek si musíme sehnat sami, večer před odjezdem jsem si uvědomila, že jsem to neudělala a že nemám kompletní uniformu. Cítila jsem se zahanbená a napsala koordinátorovi dlouhou zprávu, ve které jsem se omlouvala za svou nezodpovědnost. Opět jsem měla příležitost odložit své ego stranou a udělat to, co bylo pro průvod nezbytné. Odpověď, kterou jsem dostala, obsahovala jen několik slov a soustředila se výhradně na nalezení řešení problému. Uvědomila jsem si, že bych se také měla více soustředit na řešení než na překážky a při setkání s obtížemi vždy zachovat soucitné srdce.

Když jsem si poprvé oblékla uniformu a postavila se před zrcadlo ve svém pokoji, moje spolubydlící, také praktikující, se mě zeptala, jestli se mi líbí, jak v ní vypadám. Moje první myšlenka byla, že pod uniformou jsem sotva viditelná: kalhoty mi byly trochu velké, moje dlouhé vlasy byly přísně svázané do drdolu, a protože jsem tak malá, lidé by ani neviděli můj obličej, ale jen kšiltovku shora. Uvědomila jsem si, že to byla velmi sobecká a marnivá myšlenka. Když vystupujeme, neměli bychom mít žádný pocit sebe sama. Jsem částicí Dafa, členkou orchestru a vystupuji jako součást orchestru, ne abych se předváděla nebo potvrzovala sama sebe. Navíc naši uniformu navrhl Mistr, takže je nejlepší, jaká může být. Naše uniforma se mi líbí.

Na začátku svého prvního průvodu jsem dostala křeče a zapomněla všechny písničky, které jsem se naučila. Zase jsem začala být nervózní, přemýšlela jsem, proč si nemůžu vzpomenout, a bála se, že budu hrát špatně a pokazím dojem z orchestru. Ale rychle jsem si uvědomila, že zase myslím na sebe, když jsem přišla zachránit vnímající bytosti. Řekla jsem si, že i kdybych vůbec nehrála, nebudu si v hlavě povídat sama se sebou – půjdu s orchestrem jako jedno tělo a budu mít spravedlivé myšlenky. Recitovala jsem si v hlavě texty písní a krátce nato se stal zázrak. Moje prsty hrály správně, aniž bych o tom musela přemýšlet. Cítila jsem se velmi lehká a nezatížená a můj baryton ztratil svou váhu, jako kdyby ho za mě nesl někdo jiný.

Jedna praktikující mi ukázala malbu pochodového orchestru, kterou namaloval jiný praktikující. Na obraze je mnoho božských bytostí, které doprovázejí kapelu, aby probudily lidi ve světě. Uvědomila jsem si, že všechny schopnosti, které používáme k záchraně vnímajících bytostí, jsou darem od Mistra a pocházejí z moudrosti Dafa. Proto bych měla pilně trénovat, ale neměla bych příliš přemýšlet o tom, jak hraji. Autor obrazu je z Vietnamu. Uvědomila jsem si, že tak velké akce, jako jsou průvody, se tam nemohou konat, ale v Evropě ano, takže bychom si toho měli vážit. Ten praktikující použil malbu k potvrzení Fa, a pokud můžeme pořádat průvody, měli bychom této příležitosti využít a použít naše nástroje, bannery a letáky.

Když mě napadají sobecké myšlenky, pomáhá mi místo toho myslet na naši misi. Budu se zlepšovat a snažit se dělat věci lépe.

Toto je pouze mé omezené chápání na mé současné úrovni kultivace. Prosím, laskavě mě upozorněte na cokoli nevhodného.

Děkuji, Mistře! Děkuji, praktikující!