Od praktikující Falun Dafa z Velké Británie
Během několika minulých měsíců jsem byla hlavní koordinátorkou britské kampaně proti výstavě Real Bodies. Pro moji kultivaci to byl neobyčejný proces. Ráda bych se s vámi podělila o některé zkušenosti.
Nikdy bych si nepomyslela, že se do toho tolik zapojím. Když jsem slyšela, že výstava bude i ve Velké Británii, cítila jsem v srdci, že chci něco udělat, ale nemohla jsem přijít na to, co.
Jela jsem na konferenci do Washingtonu. Protože jsem nesehnala přímý let, letěla jsem nejdřív do New Yorku a poté jela nočním autobusem do Washingtonu. Přijela jsem na první den aktivit o trochu později, než jsem plánovala. Společně s dalšími dvěma britskými praktikujícími jsem přišla na akci a tiskovou konferenci akorát včas. Všude se pohybovali praktikující a my se snažili zorientovat, kam jít. Po cestě jsme potkali právníka Davida Matase. Ti dva praktikující, kteří šli se mnou, ho velmi dobře znali, protože s ním po mnoho let spolupracovali. Také se snažil zjistit, kam jít, a tak praktikující navrhli, ať jdeme spolu. Měl s sebou spoustu zavazadel, tak jsem se nabídla, že mu pomohu.
Než jsem se nadála, dostali jsme se do společnosti VIP řečníků. Chtěla jsem jen položit zavazadla a jít za ostatními, protože však tisková konference právě začínala, nemohla jsem se pohnout, a tak jsem se nechtěně ocitla po boku kongresmanů, lidskoprávních expertů a dalších VIP řečníků. Divila jsem se, co tam dělám. Dívalo se na nás kolem pěti tisíc praktikujících a já seděla ve svém žlutém tričku Falun Dafa s americkými VIP. Cítila jsem se poněkud podivně.
Řečníci byli fantastičtí. Jejich znalosti o Falun Dafa a pronásledování byly velmi hluboké a jejich řeč také. Pomyslela jsem si: „Páni! Američané jsou tak dobří řečníci! Tato akce je mnohem lepší než ta naše ve Velké Británii. Máme co dělat, abychom je dohnali.“
Jakmile bylo po konferenci, k mému překvapení se mě David Matas zeptal, zda bych se k nim přidala a naobědvala se s nimi. Slušně jsem odmítla, s tím, že se chci přidat k průvodu. Přemýšlela jsem nad všemi těmi zážitky a nad tím, jaké uspořádání Mistra za tím je.
Dům, ve kterém jsem ve Washingtonu bydlela, jsem sdílela s dalšími britskými praktikujícími. Jeden z nich pomáhal koordinovat snahy ohledně Real Bodies a byl v kontaktu s Davidem Matasem a dalšími důležitými spojkami. Moc jsem o tom v tu chvíli nepřemýšlela, byla jsem však zvědavá, jak se to bude vyvíjet.
Když jsem se vrátila domů, šla jsem rovnou do práce. Zjistila jsem, že žena, se kterou jsem pracovala, už o Falun Dafa slyšela. Když jsem se jí zeptala, kde se o něm dozvěděla, k mému překvapení řekla, že patřila k personálu výstavního centra v Londýně, které vloni pořádalo výstavu Bodies. Šly jsme spolu na kávu a asi hodinu si povídaly. Věděla jsem, že se musím snažit, aby dobře pochopila pravdu, aby se z jejího pole odstranily špatné prvky, které by mohly ovlivnit její připojení se k našim snahám. Byla velmi pohnutá. Řekla, že naše setkání pro ni bylo velmi důležité. Později jsem pochopila, že to také bylo povzbuzení od Mistra, abych se do projektu více zapojila.
Mého vůbec prvního setkání na sonantu k této záležitosti se nemohl zúčastnit projektový koordinátor. Na setkání byl diskutován otevřený dopis, který měl napsat jeden praktikující, a ten měl být zaslán politikům, akademikům a VIP, aby ho podepsali. Nicméně ani on na setkání nebyl.
Byla jsem vyzvána, abych koordinovala tým, který volal akademikům. Stále jsme však neměli ten otevřený dopis, což nám trochu dělalo potíže. Upřímně, v této fázi jsem ani nevěděla, co otevřený dopis obnáší. Tlačila jsem na praktikujícího, aby ho napsal, abych si ho mohla přečíst a mohla tak lépe vést tým. Nicméně, i když jsem zkoušela všechno možné, nebyla jsem schopna prorazit. Další komplikací bylo, že jsme potřebovali dopis od ETAC, Mezinárodní koalice k zastavení násilných transplantací v Číně. Ředitel ETAC však sídlí v Austrálii a všechno, co vyjde z této organizace, musí být nejprve schváleno ním, včetně tohoto dopisu. Všimla jsem si, že někteří praktikující byli nespokojení s praktikujícím, který natahoval psaní dopisu, a tak bylo na charakterové spory zaděláno. Cítila jsem se poněkud ztracená a nevěděla, co mám dělat. Doufala jsem v pomoc od zkušenější praktikující. Také jsem pociťovala jakési zklamání. Uvědomila jsem si, že se touto cestou nejspíš projevuje nějaké mé připoutání, které se odstraňuje. Pochopila jsem, že to bylo nejspíš proto, že jsme s touto praktikující dobré přítelkyně. Byla za tím sentimentalita, která musela být odstraněna.
Ten praktikující pak naší skupině poslal e-mailem návrh dopisu. Nebyl v něm však zmíněn Falun Dafa, a tak potřeboval upravit. Další praktikující cítil, že dopis mohl být napsán lépe, a tak napsal další. Poté nám jeden praktikující z Austrálie poslal jako referenci kopii otevřeného dopisu, který napsal. Ethan Gutmann, nepraktikující a spoluzakladatel ETAC, poté navrhl, že než abychom pokaždé psali nové a nové návrhy, měli bychom se spíše pokusit použít jako vodítko australskou verzi a prostě ji jen přizpůsobit naší situaci ve Velké Británii. Zdálo se, že toto je docela důležitá připomínka od Mistra. Práce na projektu s praktikujícími z jiných zemí nám pomáhala, abychom se více sjednotili jako jedno tělo a využili to jako výhodu.
Cítila jsem však, že v tom bodě byli všichni trochu unavení a přepsání australského dopisu by zabralo nějaký čas. Ten jsme ale neměli. Uplynulo už několik týdnů a také cenných příležitostí. Rozhodla jsem se tedy, že se raději vzpružím, dopis dokončím a přestanu se tolik spoléhat na druhé. Spolupracovala jsem na tom s Ethanem Gutmannem a ředitelem ETAC. Po několika rychlých úpravách dle jejich návrhů a mnoha náčrtech byl dopis konečně na světě a oba se pod něj s radostí podepsali. Zjistila jsem, že jsem příliš pochybovala o svých schopnostech. Měla bych jen prostě věřit Mistrovi, že to dokážu. Uvědomila jsem si, že se často držím zpátky, abych nikoho neobtěžovala. To však ve výsledku nikomu nepomůže a je to rovněž připoutání k citům. I když musíme myslet na ostatní a konat racionálně, měli bychom do projektu vložit celé své srdce, nedržet se zpátky a dát ze sebe skutečně to nejlepší.
To také souviselo s něčím, co bylo ve mně hluboko ukryto. Celý život jsem žila v domnění, že lidé nemají rádi, když se příliš snažím. Ve škole jsem dosahovala velmi dobrých výsledků a také jsem byla umělecky nadaná. Přátelé měli vždycky radost, když se jim podařilo něco lépe než mně. To mi nevadilo, byla jsem šťastná, že se jim daří. Postupně jsem se však začala cítit dobře s lidmi, kteří si ze mě dělali legraci a dívali se na mě shora, a necítila se ve své kůži s lidmi, kteří měli radost z mých úspěchů.
Jsem nejmladší ze čtyř dětí a jedna z mých sester byla vždy trochu žárlivá. Později jsem se v práci velmi rychle dostala na vysokou pozici, v níž jsem měla řídit lidi, kteří byli dvakrát i třikrát starší než já. Věděla jsem, že někteří to nesnášejí, a cítila se kvůli tomu strašně. Můj bývalý manžel i mí blízcí přátelé si ze mě často dělali legraci. Byla jsem docela ráda, když se ke mně ostatní nechovali s respektem, a myslím si, že mi chybělo sebevědomí.
Během těch let to ve mně postupně narůstalo. Když jsem se však podívala dovnitř, objevila jsem, že tím, že jsem nechtěla nikoho naštvat, se jen projevovalo moje připoutání k sentimentalitě. Když se podívám zpátky, jako dítě jsem vždy věděla, že mohu dokázat cokoliv, na co pomyslím, že prostě jen stačí, když se do toho vložím. Měla bych si cenit tohoto daru, který mi dali Bohové, a dělat věci dobře. Uvědomila jsem si, že to není o mně. Nemělo by tam být přemýšlení o sobě a žádné ego. Je to o tom, co nám dal Mistr. Měli bychom jít dobře po cestě, kterou pro nás sestavil. Když se snažíme jít dobře po této cestě a když ji skutečně následujeme, všechna tato připoutání k vlastnímu já mohou být postupně odstraněna.
Koordinovat tým ohledně otevřeného dopisu pro kampaň Real Bodies bylo něco pro mě. Vím, že pro mnohé to bylo občas obtížné, nicméně práce s týmem praktikujících a jejich podpora mě velmi naplňovala. Zjistila jsem díky tomu, jak jsou praktikující úžasní. I když dělají něco tak obtížného, stále v tom pokračují. Bylo to pro mě velmi inspirující. Díky snaze těchto praktikujících byla mnoha akademikům objasněna pravda.
Jeden z projektových koordinátorů kontaktoval mnoho VIP lidí, aby podepsali náš dopis, a díky jeho snahám jeden lord nadnesl dvě otázky při jednání parlamentu, a dokonce náš dopis citoval. Mistr nás celou tu dobu podporoval.
* * *
Můžete tisknout a rozšiřovat všechny články publikované na Clearharmony a jejich obsah, ale uvádějte prosím zdroj.
více ...