Příběh ženy, která přežila rakovinu slinivky

Od praktikující Falun Dafa

Jmenuji se Connie Ji. Rakovinu měl můj otec, jeho dva sourozenci, moje babička z matčiny strany i její syn. V mé generaci trpěla stejným osudem moje starší sestra, sestřenice z otcovy strany i já. Kromě mojí starší sestry a mě už všichni v rodině zemřeli. Celkem mělo rakovinu osm lidí z rodiny, včetně mě.

Nyní vám povím, jak jsem přežila smrtelnou rakovinu.

Na podzim roku 1995 mi začalo být špatně. Šla jsem do nemocnice, aby zjistili, co mi je. Ultrazvukem lékař uviděl, že mám na žlučových cestách něco neobvyklého. Provedl proto CT (počítačovou tomografii). Když uviděl výsledky, zeptal se mě: „Jak dlouho je vám špatně?“ Odpověděla jsem: „Už nějaký čas.“

Ani nemusel nic říkat. Znepokojivý výraz na jeho tváři hovořil za vše. Věděla jsem, že je to něco vážného. Zašla jsem ještě do jedné větší nemocnice, abych měla i druhý názor. Tam mi sdělili: „Máte na slinivce léze.“

Když jsem zjistila, že je můj život v nebezpečí, celá rodina začala panikařit. Bylo mi tehdy 43 let. A můj syn měl teprve 14 let. Aby mi nepřihoršovali, manžel a jeho rodiče se snažili v mé přítomnosti neplakat. Pak se obvodní lékařka rozhodla poslat mě do Nemocnice čínsko-japonského přátelství v Pekingu, kde poskytují kvalitnější léčbu. Lékaři a specialisté provedli společnou diagnózu a shodli se na tom, že mám rakovinu slinivky.

Věděla jsem, že rakovina slinivky je jednou z nejzávažnějších druhů rakoviny. Také jsem se dozvěděla, že způsobuje obrovskou bolest a míra přežití se blíží nule. Slovy se ani nedá vyjádřit, jak mi bylo. Obvodní lékařce jsem řekla, že nechci zemřít, a prosila jsem ji, ať mě zachrání, ale velice dobře jsem věděla, že zachránit mě nedokáže nikdo.

Dostala jsem žloutenku, protože nádor mi zablokoval žlučovod. Ztratila jsem chuť k jídlu a bylo mi neskutečně špatně. Jen několik dnů poté, co mi lékař potvrdil diagnózu, se rozhodl, že slinivku vyoperuje. Tomuto postupu se říká „Whippleova operace“ (pankreatoduodenektomie) a považuje se za jedinou šanci na uzdravení. Jenže když mě lékař otevřel, uviděl, že nádor se přilepil na dolní dutou žílu (inferior vena cava). Operace by proto byla spojena s vysokým rizikem úmrtí a rakovina by se mohla rozšířit do dalších oblastí.

Lékař vyšel z operační místnosti, vysvětlil rodině situaci a doporučil neinvazivní léčbu, která by mi mohla život prodloužit. Když rodina s jeho doporučením souhlasila, lékař chirurgicky spojil dolní dutou žílu s dvanácterníkem, aby mi mohl zažívací systém fungovat normálně. A tak mě zašil, aniž bych o slinivku přišla. Vlastně to byl jiný způsob, jak mi sdělit, že na moji rakovinu neexistuje lék.

Když jsem se probudila z anestezie, ptala jsem se rodiny, jak šla operace. Když mi starší sestra pověděla pravdu, najednou jsem měla v mysli úplně prázdno. Nedokázala jsem přemýšlet a ani mluvit.

I když nebyla žádná šance na uzdravení, rodina trvala na tom, abych pokračovala v léčbě za pomoci jak západní, tak tradiční čínské medicíny. Brala jsem čínské bylinky a chodila na chemoterapii a ozařování. Fyzická bolest pocházející z rakoviny, vedlejší účinky chemoterapie a stín smrti, která může přijít každý den, to všechno mě neskutečně sužovalo. Srdce mi navíc pukalo žalem, když jsem pomyslela na svého syna. Jednou mi volal zrovna ve chvíli, když jsem byla na chemoterapii. Začala jsem si představovat, že syn nemá matku a že bude vyrůstat bez její lásky. Po tváři mi tekly slzy.

Věděla jsem, že smrt přijde brzy, ale nikdy jsem neuvažovala o tom, jaké to je zemřít. Odpověď jsem neznala a ani ji nechtěla znát. Nechtěla jsem ani znát realitu. Od zbytku světa mě oddělovala krutá bariéra. Cítila jsem se osaměle a měla pocit, že svět je bezcitný a krutý.

Každý den mě mučila nekonečná fyzická a psychická bolest. Nechtěla jsem zemřít, ale ta každodenní muka se zdála snad horší než smrt. Čeho jsem se bála nejvíc, bylo, že umřu teprve poté, co se každý gram mého těla unaví tou extrémní bolestí. Koneckonců tak skončilo bezpočet lidí nemocných rakovinou. Všechna ta bolest na mě byla moc a vzdala jsem se všech nadějí na život.

Náladu mi nemohly zlepšit ani láska a pomoc rodiny, která mě pobízela, abych s rakovinou bojovala. Nikdo na světě mě nemohl zachránit. Přestože jsem stále ještě žila, měla jsem pocit, že mi už na světě nic nepatří. Cítila jsem se strašně osamělá. Byl to pocit, jaký může zažít jen někdo, kdo má rakovinu.

Uvažovala jsem nad tím, že strávím zbývající dny v buddhistickém klášteře, kde by se mi alespoň dostalo míru a klidu od světského světa. Když jsem své přání probrala s manželem, shodli jsme se, že to není realistická myšlenka s ohledem na můj stav.

Po operaci mi klesla hmotnost pod čtyřicet kilogramů. Vypadaly mi skoro všechny vlasy a s tmavě žlutou pokožkou a hubenou postavou jsem vypadala jako přízrak. Ke konci roku 1996 se můj zdravotní stav zhoršil a zvětšily se i bolesti. Nemohla jsem jíst vůbec nic. Nechtěla jsem, aby se o mě manžel bál, a tak jsem mu nic neřekla až do chvíle, kdy jsem měla pocit, že to už nezvládnu. Manžel navrhl, abych šla zase do nemocnice, ale já jsem nechtěla, protože jsem chtěla zemřít doma.

Pak jsem jednou ráno potkala v parku starší paní, která cvičila čchi-kung. Začala se se mnou bavit a řekla mi, že už mě pozoruje několik dní a že mi chce představit Falun Dafa. „Proč nezkusíte cvičit Falun Dafa?“ navrhla. „Dnes začínáme pouštěním videokazety s přednáškou Mistra Li Hongzhi. Nechcete se k nám přidat?“

Když jsem její pozvání vyslechla, bez váhání jsem ho přijala. Vzala mě do domu jednoho praktikujícího, který zadarmo pomáhal lidem naučit se cvičení, a společně jsme sledovali videokazetu. Pozorně jsem přednášky poslouchala. Když jsem tam tak seděla a dívala se, bylo mi velmi příjemně. Když jsme se sledováním skončili, asistent mi laskavě půjčil výtisk knihy Zhuan Falun.

Knihu jsem přečetla během tří dnů. Čtvrtý den jsem šla ve čtyři hodiny ráno do parku, abych se přidala k té starší paní a dalším praktikujícím. Sněžilo a foukal studený vítr, ale já jsem vydržela s ostatními cvičit cvičení ve stoje celou hodinu! Od té doby jsem cvičila Falun Dafa každý den, v dešti, horku, v zimě i létě.

V té době jsem cvičila každé ráno a večer, a společně s praktikujícími, kteří nešli do práce, jsem studovala Zhuan Falun. Také jsem doma přepisovala Zhuan Falun slovo od slova. Když jsem začala Zhuan Falun číst poprvé, zajímala mě hlavně pasáž „Nadpřirozená schopnost předvídání a vidění minulosti“. Dozvěděla jsem se, že život každého člověka je předurčen:

„Ve zvláštní dimenzi, kde neexistuje pojem času, když se člověk narodí, celý jeho život už tam současně je. Pro některé lidi tam je dokonce víc než jeden celý život.“ (Zhuan Falun, Přednáška druhá, Nadpřirozená schopnost předvídání a vidění minulosti)

Tak jsem pochopila, že mi bylo souzeno dostat rakovinu.

Mistr řekl:

„Existuje jiný způsob, jak změnit život člověka, a to je ten jediný způsob; od tohoto okamžiku člověk nastoupí cestu kultivace a nevzdá ji.“ (Zhuan Falun, Přednáška druhá, Nadpřirozená schopnost předvídání a vidění minulosti)

Pochopila jsem, že mám teď další volbu – cestu kultivační praxe. V kultivaci jsem nezažila žádné psychologické překážky. Připadalo mi, že jsem si tuto cestu zvolila velice přirozeně. Nejdřív jsem si říkala, jestli Mistr přijme za žáka takovou osobu jako jsem já, se smrtelnou chorobou. Ale hned jsem svou obavu zahnala, protože jsem nečekala, že mě Mistr vyléčí z rakoviny.

Pomyslela jsem si: „I když zemřu, mám teď duchovní sílu na to, abych smrti čelila.“ Cítila jsem, jako kdybych našla cestu zpátky domů. Už jsem se necítila osamocená. Měla jsem pocit, že je za mnou obrovská tlustá zeď, o kterou se můžu opřít. Už jsem se nebála smrti. Cítila jsem se svobodná a vyrovnaná.

Než jsem se nadála, začalo se mi zlepšovat zdraví. I když jsem ještě mívala bolesti a občas jsem zvracela a měla průjem, věděla jsem, že jsou to známky toho, že mi Mistr pročišťuje tělo. Mohla jsem zase dobře jíst a spát. Cítila jsem v sobě hodně energie. Už po dvou měsících doznalo moje zdraví razantní změny a ze mě se stala zdravá osoba.

Dva měsíce poté, co jsem začala praktikovat, byl čínský Nový rok. Když příbuzní přijeli na návštěvu, byli ohromeni tím, jak jsem se zotavila. V květnu, když se oteplilo, jsem hodně přibrala a spousta oblečení mi začala být malá.

Jak jsem pokračovala ve studiu Zhuan Falunu a cvičení, přicházela jsem na nová pochopení opravdového smyslu života. S tím, jak jsem se snažila chovat podle Mistrových přednášek Zákona, se zlepšovalo i mé zdraví. Bylo to vskutku tak, jak Mistr vysvětluje v Zhuan Falunu:

„Jakmile si zlepšíte charakter, vaše tělo projde velkou změnou. Po zlepšení charakteru se hmota ve vašem těle zaručeně přemění.“ (Zhuan Falun, Přednáška první, Proč se praktikováním kultivačních cvičení vaše kultivační energie nezvyšuje?)

Den ode dne jsem byla zdravější a zdravější. Trpívala jsem chronickou angínou a gastroenteriditou, ale obě nemoci úplně zmizely, stejně jako rakovina slinivky. Teď vážím 59 kilogramů a mám perfektní zdraví. Je to proto, že praktikuji Falun Dafa. Proto mi byl život prodloužen a změněn. Pokaždé, když pomyslím na následující pasáž ze Zákona, se mi oči zalijí slzami:

„Nechci od vás nic a nebudu od vás žádat ani halíř. Učím vás pouze, jak se obrátit k dobru.“

„Nechci nic. Přišel jsem jen, abych tě spasil. Chci pouze, aby tvoje srdce bylo dobré a abys mohl jít nahoru.“ (Přednáška v Sydney, 1996)

Falun Dafa nezachránil jenom mě a mou rodinu. Navrátil fyzické i psychické zdraví také milionům lidí a napravil jejich morální hodnoty. Nevyprávím tento příběh jen jako svědectví o zázračné síle Falun Dafa, ale také si ho přeji použít jako způsob k potvrzení faktu, že Falun Dafa je poctivá kultivační praxe a Velký Zákon vesmíru, který učí lidi zlepšovat si morální hodnoty a navrátit se k jejich pravé podstatě. Upřímně věřím, že lidé v Číně přestanou být obětí pomlouvačné a podvodné propagandy Ťiang Ce-mina vůči Falun Dafa. Falun Dafa je dobrý!

Čínská verze: http://www.minghui.org/mh/articles/2001/7/10/13199.html
Anglická verze: http://en.minghui.org/html/articles/2004/11/11/54421.html