Čínská Fa konference: Soucit učedníka Dafa (1. část)

Od praktikující Falun Dafa z Číny

V roce 1992 jsem měla autonehodu, při které jsem si zranila nohy, krk a páteř. Každý den se mi točila hlava a nedokázala jsem chodit. Nemohla jsem pracovat a nedokázala jsem žít bez léků. V lednu roku 1996 jsem začala praktikovat Falun Dafa. Všechna má zranění se ztratila.

Objasňování pravdy a přesvědčování lidí, aby vystoupili z Komunistické strany Číny a jejích přidružených organizací jsou zodpovědností učedníků Dafa. Během pronásledování se staly jedinými způsoby, jak pomoct se záchranou vnímajících bytostí.

Mistr řekl:

„Učedníci Dafa jsou jedinou nadějí na spásu lidí.“ (Hong Yin III, Jediná naděje, 2. 1. 2010)

Následovala jsem Mistrovo vedení a aktivně jsem objasňovala pravdu lidem. Během uplynulých několika let jsem přesvědčila více než 70 tisíc lidí, aby vystoupili ze strany. Těm, kdo nejsou členy strany, říkám, aby nezapomněli, že Falun Dafa je dobrý.

Vím, že je to síla Dafa, která zachraňuje lidi. Bez Dafa bych já sama nebyla schopna žít smysluplný život, nemluvě o zachraňování vnímajících bytostí.

V průběhu tohoto procesu jsem si uvědomila, že pokud odstraním sentimentalitu a vyvinu si soucit, budu mít sílu na to, abych mohla pomáhat Mistrovi zachraňovat lidi. Ráda bych zde sdílela své zkušenosti.

Soucit učedníka Dafa

Mistr řekl:

„Když objasňujeme pravdu, zachraňujeme vnímající bytosti a ve stejné chvíli to zahrnuje záležitost vašeho vlastního zlepšení a odstraňování připoutaností během vaší kultivace a je zde ještě ten faktor, že učedníci Dafa přejímají zodpovědnost za Fa ve své kultivaci, je zde i otázka toho, jak naplníte a obohatíte váš ráj ve vašem konečném Dovršení.“ (Řízení plavby, Vyučování Fa na mezinárodní Fa konferenci ve Washingtonu, D. C., 21. 7. 2001)

Člověk se musí dobře kultivovat, pokud chce zachraňovat lidi. Než jsem začala kultivovat, měla jsem silné připoutání k manželovi a dcerám.

Pracuji jako učitelka na venkově a můj manžel je vedoucím policejní stanice. Žili jsme v jedné domácnosti spolu s jeho bratrem a sestrou. Měli jsme dvě dcery a náš život byl složitý.

Když jsem začala kultivovat, nedokázala jsem najít svá připoutání. Můj manžel mi brzy začal být nevěrný. Nedělala jsem z toho velkou věc. Připomínala jsem si, že jsem praktikující, ale ve svém srdci jsem se trápila. Často jsem plakala.

To se stalo v čase, kdy komunistická strana začala s pronásledováním. Šla jsem do Pekingu apelovat za Dafa, ale pořád jsem přemýšlela o všem možném u nás doma. Znovu a znovu jsem telefonovala domů.

V Pekingu mě zatkli a poslali domů. Můj manžel byl velmi rozzlobený. Řekl mi, že si mám vybrat mezi Dafa a ním. Odpověděla jsem, že chci obojí. Řekl, že to nepůjde a že si musím vybrat pouze jedno. Zvolila jsem si Dafa.

Později jsme se rozvedli v důsledku tlaku od vlády.

Třikrát mě poslali do pracovního tábora. Zpočátku jsem nechápala proč. Později jsem si uvědomila, že důvod, proč jsem pronásledována, nebyl ten, že jsem objasňovala pravdu na veřejnosti, ale ten, že jsem měla mezery ve své kultivaci, zejména připoutání ke svému manželovi. Staré síly zneužily tyto mezery.

Mistr řekl:

„Lidské bytosti žijí pro lásku a cit. To jest, lidé jsou ponořeni v citu a je pro ně těžké se odtrhnout. Člověk nemůže praktikovat kultivaci a postupovat kupředu bez toho, aniž by se osvobodil od citu.“ (Přednáška na první konferenci v Severní Americe, New York, otázky a odpovědi, 29. – 30. 3. 1998)

Zdálo se, že nedokážu odstranit své připoutání k rodině. Přestože mě můj manžel podváděl, pořád jsem to nedokázala opustit. Jednoho dne, když jsem jela na kole, se v mé mysli objevila myšlenka: „Měl autonehodu.“ Všechno jsem položila a utíkala do jeho kanceláře, kde mluvil se svými kolegy. Když mě uviděl, jak jsem vběhla dovnitř, zakřičel na mě: „Co tady děláš? Běž domů!“

Když jsem byla v záchytném centru, má dcera mi telefonovala a plakala: „Otec se oženil s tou ženou. Nikdo se o mě nestará. Chci být s tebou. Chci, aby ses vrátila.“

Pak zavěsila. Byla jsem velmi smutná.

V té době mě mučili. Byla jsem pokrytá ranami, hnisem a krví. Drželi mě na samotce, kde jsem byla přinucena stát po celé dny.

Mučila mě bolest v mém těle a mysli.

Bylo to přesně tak, jak řekl Mistr:

„Sto utrpení naraz na človeka dopadne,
a uvidí sa, ako sa cez ne dostane.“
(Hong Yin, Zoceľovať vôľu, 17. 12. 1976)

Během těchto obtíží jsem se co nejvíce pokoušela zahánět myšlenky běžných lidí, které jsem měla. Znovu a znovu jsem promlouvala k Mistrovi: „Mistře, nikdy se nevzdám a nenechám se transformovat. Budu se pevně kultivovat. Mistr je se mnou, nebojím se o své děti. Mistr se o ně postará. Poslouchám pouze svého Mistra. Nechci se zabývat manželem a jeho novou ženou. Nemám nepřátele. Vůči nikomu nechovám nenávist. Odmítám nenávist.“

Když jsem se pokoušela odstranit sentimentalitu, Mistr mi pomáhal zbavit se těch špinavých věcí kousek po kousku. Můj život byl očištěn a zlepšil se.

Čínská verze: http://www.minghui.org/mh/articles/2017/11/10/356200.html
Anglická verze: http://en.minghui.org/html/articles/2017/11/11/166364.html