9. Česko-slovenská Fa konference: Vymanění se z osidel čchingu (1. část)

Od praktikujícího Falun Dafa z České republiky

Ctihodný Mistře, drazí spolupraktikující,

když jsem na loňské česko-slovenské konferenci sdílel svou zkušenost, pokládal jsem si řečnické otázky, jestli bych přežil manželčinu nevěru, či kdyby mě opustila. Odpověděl jsem si tehdy ano. Ani ve snu mě nenapadlo, že přesně s těmito otázkami se budu letos ve své kultivaci potýkat a že mi potrvá tak dlouho se s nimi vypořádat.

Žena začala vést někdy začátkem léta zvláštní řeči o tom, že se k sobě nehodíme, že máme každý jiné zájmy, že moc nekomunikuji, že jsem suchar a podobně. Začala být odtažitá, přestal mezi námi probíhat jakýkoliv tělesný kontakt. Nevěděl jsem, čím to je a bral jsem to jen jako dočasnou formu utrpení. Začaly hovory o tom, že neví, jestli chce se mnou zůstat, že by snad bylo lepší se rozvést, často plakala.

V té době jsem se snažil vztah usilovně zachránit, jenže s použitím metod obyčejných lidí. Večeře, kytky, pozornosti, lákání na dovolenou – nic nezabíralo, právě naopak. Asi za měsíc jsem zjistil, že se schází s jiným. Její chování najednou začalo dávat smysl. Těžce mě to zasáhlo. Když jsem ji konfrontoval, přiznali jsme si chybu na obou stranách a já si myslel, že všechno bude zase v pořádku. Jenže nebylo. Manželka byla jako začarovaná, nedokázala se od toho vztahu odpoutat. Mě má prý ráda, ale už mě nemiluje a neví, jak dál.

Zoufal jsem si, a dokonce jsem přemýšlel, jestli to mám řešit přes nějaké vztahové odborníky. Zkrátka jsem se na problém pořád díval jako běžný člověk, díval jsem se ven.

Mistr řekl:

„Když na vás v kultivační praxi udeří utrpení, a vy se stále ještě považujete za běžnou osobu, řekl bych, že váš charakter v tom okamžiku klesl na úroveň běžných lidí.“ (Zhuan Falun, Přednáška šestá, Kultivační šílenství)

Ale mysl byla pořád zaneprázdněna myšlenkami na mou situaci, na to, co bude, co bych měl udělat a nedokázal jsem to brát na lehkou váhu a nechat věcem volný průběh. Každá její sms, každé gesto, ať už negativní, nebo pozitivní, mě ovlivnily. Když se věci jevily nadějně, byl jsem přešťastný, když to vypadalo definitivně na rozvod, cítil jsem zármutek. Tyto stavy se neustále opakovaly.

Mistr řekl:

„Dnes lidé považují city za velmi důležité, ale city jsou jednou z nejnespolehlivějších věcí. ‚Když si ke mně dobrý, jsem šťastný, a když už ke mně nejsi dobrý, ten pocit je pryč.‘ Jak byste tedy mohli počítat s takovou věcí?“ (Vyučování Zákona na setkání se studenty z Asie a Tichomoří, New York, 12. 4. 2004)

Když jsem studoval Fa, cítil jsem se pak dobře, ale za pár hodin nebo na druhý den jsem byl zase ve stejném špatném rozpoložení jak duševním, tak fyzickém. Ve Fa jsem hledal místa, která by vyřešila můj problém. Studoval jsem se záměrem. Vždy, když jsem našel nějaké své připoutání, pomyslel jsem si: „Ha, tak už jsem na to přišel, v tom to vězí. Teď si to odstraním a všechno se konečně vyřeší.“

Byl jsem jako na houpačce, chvilku v pohodě, chvilku na dně, byl jsem vláčen čchingem jako suchý kvítek pampelišky v divoké vichřici. Na vlastní kůži jsem si zažil to, co Mistr popisuje v Podstatě dalšího pokroku:

„Ti, kteří jsou připoutáni k rodinným citům, jimi budou určitě popálení, zamotaní a trápení. Nit těchto citů je bude svazovat po celý život. Když se objeví smrt, bude pro ně příliš pozdě litovat.“ (Podstata dalšího pokroku, Čemu se praktikující mají vyhýbat, 15. 4. 1996)

Pomyslel jsem si, jak je možné, že po deseti letech kultivace, kdy jsem k citům nikdy moc připoutaný nebyl, nebo si to alespoň myslel, jsem teď najednou prožíval toto utrpení tak strašně silně? Vláčen čchingem a neschopný udržet si spravedlivé myšlenky po delší čas a dívat se do sebe, nechoval jsem se často vůči manželce jako kultivující a pak toho litoval a vyčítal si, že nejsem dobrý kultivující.

Neustále se vynořovaly bizarní lidské myšlenky, touha bojovat, trestat, neochota snést ponížení a bolest ze ztráty vlastních zájmů. Objevil jsem, že mám velmi silné připoutání ke slávě. Chtěl jsem mít vedle sebe někoho, kdo si mě bude vážit, obdivovat mě a říkat, jak jsem dobrý. Moje ego toužilo dostávat tyto lichotky, a když je mít nemohlo, nechal jsem se uvrhnout do deprese nebo touhy bojovat. Vlastně jsem vždycky sám sebe považoval za lepšího a schopnějšího než ostatní, často i v kultivaci. Přiznat si, že existuje někdo, kdo by mohl být lepší, alespoň pro manželku, bylo proto bolestivé, ale na druhou stranu mi to pomohlo odbourat si zase kus svého ega a uvědomit si svou odpornou samolibost.

Další silné připoutání, které se vynořilo, byla závist. Závist a žárlivost je podle mě jedno a to samé. Ne nadarmo pro obě mají v angličtině stejné slovo. Záviděl jsem ženě, že ona je šťastná, že má někoho, zatímco já jsem zůstal sám jako kůl v plotě. S tím souvisí další připoutání – sebelítost nad tím, že už na mě doma nikdo nečeká, že už mě nikdo nepohladí, nikdo neocení… Ponořen do svého trápení, ztratil jsem veselost a vřelost k lidem, protože nic ostatního než ten můj problém mě nezajímalo.

Soucit mě zbavil trápení

Všechny tyto pocity a city vycházejí z čchingu a sobeckosti. Ne nadarmo Mistr opakovaně zdůrazňuje, že když se čchingu nezbavíme, nebudeme se moci dovršit. To jsem si sice uvědomoval díky studiu Fa a sdílení na Ming-chuej, ale jako bych nebyl schopný se výkyvů nálady a myšlenek zbavit. Myšlenková karma se projevovala velice silně a pobízela mě: „Takto s tebou zachází a ty si to necháš líbit? To jí nemůžeš nechat projít!“ A tak dále a tak podobně. Pořád jsem visel někde mezi spravedlivými myšlenkami a myšlenkami běžného člověka. Uvědomoval jsem si, že když se čchingu nezbavím, budu do nekonečna trpět a můj psychický stav bude ovládat někdo jiný. Nikdy nebudu schopný pozvednout se výš.

Mistr řekl:

„Pokud se z emocí vymaníte, nikdo vás nemůže ovlivnit a obyčejná lidská připoutání vás nedokáží ovlivňovat. Vedoucí úlohu převezme dobrotivost, což je něco vznešenějšího.“ (Zhuan Falun, Přednáška čtvrtá, Zlepšování charakteru)

Z Fa jsem pochopil, že abych se zbavil těch trýznivých pocitů ztráty a vlezlých egoistických myšlenek a čchingu, musím se dát cestou soucitu. Jenže jak na to? To není stav, který se zjeví jen tak, když si člověk zrovna usmyslí. Odpověď jsem našel zase ve Fa.

„Ve všech situacích musíme být dobří a laskaví vůči ostatním, o členech své rodiny nemluvě. Musíme se ke každému chovat stejně, musíme být dobří ke svým rodičům a dětem a musíme být vždy ohleduplní ke druhým. Pak vaše srdce není sobecké, je srdcem laskavosti a dobroty – a to je soucit. Emoce patří běžným lidem. Žijí právě pro ně.“ (Zhuan Falun, Přednáška šestá, Démonické zasahování z vlastní mysli)

City, to je sobeckost, soucit, to je nesobeckost. City, to je sledování vlastních zájmů, soucit, to je brát vždy ohled na druhé. A tak se konečně propracovávám k soucitu. Tím, že každý den vědomě upřednostňuji zájmy druhých před svými vlastními, že se snažím umenšovat své ego a že opouštím myšlenky nad tím, co já ztratím, o co já přijdu a jak já trpím. Zažil jsem krásný a osvobozující pocit. Už žádné bojování o přízeň, usilování o konečné řešení vztahu, žádné pocity křivdy a smutku.

Na setkání s australskými praktikujícími Mistr řekl:

„Když s tebou někdo nejednal dobře a ty se toho dokážeš vzdát, je to jako bys opustil lidskou věc, a když opustíš lidskou věc, získáš něco božského. A to je stav kultivujícího.“ (neoficiální překlad)

Konečně jsem byl schopný podívat se na věc i očima manželky, odpustit a soucítit s ní. Protrpěla si toho také hodně a sama je zmítána city. Kdo ví, co jsem jí provedl já ve svých minulých životech. Začal jsem se k ní chovat hezky, bez ohledu na to, jestli svým chováním něco získám. Když nastoupí soucit, je mi jedno, jak se mnou kdo zachází, protože nehledím na své vlastní zájmy. Díky změně přístupu jsem zase přívětivý k ostatním lidem, dokážu se znovu smát a mít radost ze života a kultivace, bez ohledu na to, jestli jsem sám nebo ve vztahu. Udržet si tento posvátný stav soucitu však vyžaduje zachovat si spravedlivé myšlenky pořád a neklesnout v uvažování na úroveň obyčejných lidí. Vyžaduje si to odhodlání a pevnou vůli se srdcem mířícím k vnímajícím bytostem, ne k sobě. A o udržení právě takového stavu chci usilovat. Se ženou už spolu nežijeme, ale vycházíme spolu velice dobře. Mysl už mi neokupují myšlenky, co s námi bude, nechávám to na uspořádání Mistra.