Čína: Jak jsem v ženském pracovním táboře unikla smrti (2. část)

Čchen Čen-po

1. část: http://cz.clearharmony.net/articles/201101/2881.html

Dozorci mi zakázali stříhat si nehty

Jelikož jsem si déle než dva měsíce nesměla stříhat nehty, poprosila jsem spoluvězeňkyni Su Siou-chuej, aby to nahlásila dozorkyni a obstarala mi nůžky na nehty. Sia Li seděla za psacím stolem a zamítla to, aniž by pohnula hlavou. Za osm dnů jsem poprosila spoluvězeňkyni Liou Čchan-kaj, aby za mě učinila druhý dotaz. Další ráno jsem si konečně mohla ostříhat nehty.

Dozorci mi znemožnili komunikovat s rodinou

V době mé vazby vedení tábora zamítalo veškeré návštěvy mé rodiny. V lednu roku 2009 mě přišla navštívit moje dcera a její dvě spolužačky. Čao Li-li jim řekla: „Nemůžete ji navštívit bez povolení místního ‚úřadu 610‘.“ V září roku 2009 přišel za mnou můj muž a Čao Li-li mu řekla: „Kvůli epidemii ptačí chřipky musíte mít povolení provinční vlády.“ Několikrát mě chtěli navštívit i rodiče a můj mladší bratr, ale bylo jim sděleno, že pokud budu setrvávat ve své víře, žádné návštěvy nejsou povoleny. Nemohla jsem s manželem mluvit ani po telefonu. Během celé doby mého uvěznění poslali jen jediný mnou napsaný dopis. Prosila jsem v něm rodinu o peníze, abych si mohla dát ošetřit zraněná záda v důsledku brutálního bití. Všechny ostatní dopisy, které jsem poslala rodičům, manželovi a dceři byly vedením tábora zabaveny.

V červnu roku 2009 mi manžel poslal dopis, ale Čao Li-li ještě v srpnu tvrdila, že žádný dopis nepřišel. Manžel tedy napsal další dopis se stejným obsahem a poslal ho doporučeně. V září mi o něm Čao Li-li řekla: „Dostali jsme ten dopis. Zůstal ležet na dně dopisní schránky.“ Sü Ťin mi dopis napsaný na osmi stránkách sebrala asi po pěti minutách, takže jsem ho ani nesměla dočíst. Později mi řekla: „Ten dopis jsem četla několikrát a s ostatními jsme o tom diskutovali.“ Tak bylo porušeno mé soukromí i mé právo na komunikaci.

I přes ochromení jsem musela vykonávat těžkou práci

Do pracovního tábora jsem byla poslána v lednu roku 2009 a každý den jsem musela vstávat o půl šesté ráno. Na ranní toaletu jsme měly pouhé tři minuty. Pracovaly jsme šestnáct hodin denně a na oběd bylo vyhrazeno pouze pět minut. Další dvě minuty jsme měly na toaletu. Občas jsme musely bdít celou noc, abychom dodržely plán práce. Tento časový rozvrh byl sice po návštěvě inspekce v říjnu roku 2009 upraven, ale nově zavedená osmihodinová pracovní doba trvala jen několik dní. Jakmile inspektoři opustili tábor, musely jsme pracovat dvanáct hodin denně. Díky obrovskému množství uložené práce měly starší ženy potíže se zády a ty mladší měly zase zdeformované prsty. Elektronické výrobky, které jsme tam zpracovávaly, byly z toxických částí. Více než třetina z nás byla postižena svěděním kůže s rudými bulkami. Čung Jü-chua, jedna z uvězněných, měla astma a obrovské potíže s dýcháním. Kromě toho byl její obličej celý oteklý.

Po dvou kolech brutálního bití jsem měla poraněnou páteř, žebra a bederní obratle. Páteř byla tak zkroucená, že mi hlava neseděla na správném místě a pořád se nakláněla doleva. Zuby mi po nějaký čas také správně nedosedaly na sebe a bylo moc těžké žvýkat jídlo i polykat. Mezi ramena a hlavu jsem si dala roli toaletního papíru, a tím jsem si ji podepřela. Takto nakloněnou hlavu jsem měla skoro celý rok. Potom už jsem nemohla vstát a jenom jsem ležela.

Byla jsem na půl těla ochrnutá, ale i tak mě pořád hlídali. Bili mě za to, že jsem nemohla dělat těžkou práci. V levé ruce jsem neměla žádný cit a musela jsem si přidržet nit v zubech a používat jen pravou ruku. Jen tak jsem mohla pracovat. Po dvou měsících hrozného utrpení a příšerných bolestí se mi stávalo čím dál častěji, že jsem ztratila vědomí. Zpočátku jsem se přidržovala malé stoličky, takže jsem se mohla ještě trochu hýbat. Později už mě musely nosit dvě osoby. Nakonec jsem se už ani nemohla pohnout a pět měsíců jsem tak ležela na prkně. Při propuštění mě Sia Li, Li Siou-jün a dvě další dozorkyně zabalily do deky a vynesly mě z tábora ven.

Důvody, proč jsem v pracovním táboře nezemřela

4. února 2010, deset dnů před čínským Novým rokem, jsem byla očitým svědkem, jak byla Čang Čcheng-mej měsíc po uvěznění doslova ubita. Byla praktikující Falun Dafa a pocházela z Jie-jüanu, okres Lin-ťü, provincie Šan-tung. Byla uvězněna v protější cele.

Spočítala jsem si, že jsem smrti unikla z následujících důvodů, přestože jsem byla tak brutálně mučena:

Za prvé, mučení, kterému jsem byla vystavena, bylo mnohokrát zveřejněno na webové stránce Ming-chuej. Koalice na vyšetřování pronásledování Falun Gongu zveřejnila 1. dubna 2010 vyšetřovací zprávu o mé situaci. Wang Čchien a Sü Ťin mi jednou řekly: „Tvůj případ byl zveřejněn na internetu a také jména dozorců byla zveřejněna.“ Sü Ťin také prozradila, že Čao Wen-chuej a Čao Li-li diskutovaly o tom, jestli mě mají dál podrobovat bití či nikoliv.

Za druhé, všichni členové mé rodiny měli o mě obavy. Často volali do tábora a psali dopisy, aby se o mně něco dozvěděli. Tím byl také na pracovní tábor vyvíjen nátlak.

Za třetí, můj muž pracoval skoro třicet let v jedné vládní organizaci a vybudoval si nějaké kontakty. Proto se v táboře neodvážili jít tak daleko, aby mě umlátili.

Za čtvrté, moje dcera studuje v USA, kde žije i její teta, která patří do horní společenské vrstvy. Její muž a tchán jsou členy známé mezinárodní akademické společnosti. Kdyby mě dozorci umlátili, byli by vystaveni dalšímu tlaku mezinárodního společenství.

Za páté, můj muž má na venkově velmi rozvětvenou rodinu, čítající více než sto osob. Někteří z nich mě chtěli v táboře navštívit. Dozorkyně Sung Li-ťüan a ostatní vězeňkyně se dozvěděly o našich rodinných vztazích, takže se možná obávaly mohutných reakcí, kdyby byly odpovědné za mou smrt.

Čao Li-li se jednou pokusila přemluvit mého muže, aby se nechal se mnou rozvést. On to však odmítl. Tehdy se sice neodvážili mě umlátit, ale na druhou stranu se všichni obávali, že budu mluvit, a tak tajně naplánovali, že mě odvezou na psychiatrii. Ovšem moje rodina prudce zareagovala a podařilo se ten plán zmařit. Po mém propuštění se jeden místní úředník z „úřadu 610“ mého muže zeptal, jestli nemám psychické problémy. Můj muž to rozhodně odmítl.

Německá verze: http://de.clearharmony.net/articles/201012/56532.html


Můžete tisknout a rozšiřovat všechny články publikované na Clearharmony a jejich obsah, ale uvádějte prosím zdroj.