O manželství (1. část)

Následovat předurčené vztahy a zvyšovat si morálku

V dávných dobách lidé věřili, že manželství mezi dvěma lidmi bylo předurčené. Existuje jedno čínské přísloví: „Je třeba sto reinkarnací, než si dva lidé spolu sednou do stejné lodě, a je třeba sto reinkarnací, než se dva lidé dělí o jeden polštář.“ A to právě ukazuje, jak cenné je předurčené osudové spojení mezi mužem a ženou. Ve velkém lidském světě se dva lidé, kteří se původně neznají, setkají jen na základě svých předurčených osudových vazeb.

Pan Li Hongzhi řekl ve Falun Buddha Fa (Lekce ve Spojených státech):

„V předchozím životě udělal jeden člověk druhému laskavost a tato osoba mu to nemohla splatit - možná to byl nižší úředník, nebo byl v tomto životě velmi chudý. Díky té laskavosti získal mnoho výhod, proto to chtěl bezpodmínečně splatit. Z toho může potom vzniknout předurčený vztah mezi manželem a manželkou. Také by mohlo být, že v jednom minulém životě miloval jeden člověk druhého člověka, nebo se ti dva milovali navzájem, ale neměli mezi sebou předurčený vztah a nemohli založit rodinu. To by pak mohlo mít za následek předurčený vztah pro manželství v příštím životě.“ (neoficiální překlad)

Nejjednodušší interpretace lásky je „láska mezi mužem a ženou“. Ve skutečnosti slovo „láska“, tak jak jej dnes chápeme, je moderní pojetí. V dnešní době je za nejvyšší prioritu považována „osobnost“ a také ono „já“ je lidskou společností považováno za nejpodstatnější. Někoho milovat a být milován - to je potřeba dnešní doby. Dle našeho pochopení se „láska“ vyvíjí.

V dávných dobách byly city mezi mužem a ženou omezeny dokonalými pravidly etikety i vysokou morálkou a etikou. Ta takzvaná „láska“ měla svůj původ v manželství. Takováto láska byla řádná, trvalá a rozumná a kromě toho mohla být akceptována a ceněna celou společností i vládou. „Láska“ i „náklonnost“ bez manželství - to bylo zakázané a bylo to považováno za nepřístojné.

Manželství je obrovský závazek a není to žádná dětská hra. V době dynastie Čou došlo ke vzniku takzvaných „šesti obřadů“, což je žádost o ruku doprovázená darem, dotázání se na jméno nevěsty, náznak k přijetí předurčení, přání stanovit termín sňatku, protokol o tom, že ženich se setká s nevěstou u ní doma a ona ho pak doprovodí do jeho domu. Tyto obřady se časem vyvinuly v obyčej, podle kterého se lidé při svatebních obřadech řídili po tisíce let. Lidé v dávných dobách také uctívali božské bytosti, respektovali lidi, kteří následovali vůli nebes a ctili povinnosti dítěte. Proto museli nevěsta i ženich při svatebním obřadu prokázat úctu Nebesům i Zemi, čímž bylo jejich manželství potvrzeno. Vůči rodičům projevili respekt tím, že je žádali o jejich svolení k manželství.

Anglická verze: http://www.clearharmony.net/articles/200509/28796.html
Německá verze: http://de.clearharmony.net/articles/200509/26626.html


Můžete tisknout a rozšiřovat všechny články publikované na Clearharmony a jejich obsah, ale uvádějte prosím zdroj.