Od praktikující Falun Dafa z Velké Británie
Dále jsem musela navrhnout dopis pro poslance. Snažila jsem se to delegovat na jiného praktikujícího, ale nakonec to stejně zůstalo na mně. Neměla jsem moc času, pomyslela jsem si však, že to bude v pořádku, a protože věřím Mistrovi, věděla jsem, že si čas najdu. Pustila jsem se do toho a napsala pro praktikující instrukce, jak kontaktovat poslance. Jeden čínský praktikující je navíc velmi ochotně přeložil do čínštiny. Nabralo to správný směr.
Následně se mi ozval jeden praktikující a vyjádřil názor, že na kontaktování poslanců je už příliš pozdě, protože už nezbývalo moc času, poslanci totiž odjížděli na dovolenou. Souhlasila jsem. Řekla jsem mu, že sice je už pozdě, ale i tak bychom to měli zkusit. Angličané mají přísloví: „Raději pozdě než vůbec.“ Věděla jsem, že jsme to měli udělat o několik týdnů dřív, jenže tehdy jsme ještě neměli otevřený dopis, a tak nám už nezbývalo nic jiného, než zkusit, co v omezeném čase dokážeme. Je to podobné kultivaci, někdy si říkám, proč po tak mnoho let dělám tak pomalé pokroky, a někdy se dokonce i zhoršuji, a teď to musím v tak krátkém čase dobíhat. Je to však cesta, kterou se ubírám, a toto vše je součástí lekcí, díky kterým se v průběhu jejich překonávání mohu zlepšit. Vše, co musím dělat, je činit se od této chvíle co nejlépe.
K mému překvapení mi praktikující posílali čím dál více e-mailů s podpisy poslanců nebo s informacemi, že nějaký poslanec přímo napsal premiérovi nebo jiným váženým osobám ve vládě. To vše bylo velmi povzbuzující. Někteří čínští praktikující jen stěží hovořili anglicky, ale stejně tak převzali zodpovědnost za kontaktování poslanců, a dostali dokonce velmi povzbuzující odpovědi.
Jedna čínská praktikující tím strávila mnoho času a vložila mnoho úsilí do psaní dopisů pro lordy. I když byl překlad do angličtiny pro ni těžký, s pomocí dalších praktikujících to zvládla a společně utvořili skupinku, která lordy pilně oslovovala. Někteří ze skupinky se domnívali, že posílaný e-mail je příliš dlouhý, a obávali se, že i lordi zrovna budou odjíždět na dovolenou. K údivu všech však lordi odpovídali a dopis podepisovali. Byl to velký úspěch.
Během kampaně jsem také pomáhala uspořádat dvě tiskové konference. Zpočátku jsem neměla ponětí, jak to dělat. Pracovala jsem však společně s koordinátorem a připravovali jsme se na to, jak nejlépe jsme dokázali. Ve výsledku byla konference úspěšná, přišla i některá běžná média a některá přišla na naši akci úplně poprvé. The Times napsal článek a zmínil Falun Dafa. Poté i Guardian o nás napsal, a dokonce ještě lepší článek, ve které byl zmíněn Falun Dafa několikrát. Dokonce i South China Morning Post spolupracoval a publikoval náš článek. BBC West Midlands udělala pro své rádio do snídaňového programu rozhovor s Ethanem Gutmannem, ve kterém byl Falun Dafa zmíněn.
Navzdory tomuto pozitivnímu výsledku bylo stále co zlepšovat. Během konference bylo dost hluku, jeden z řečníků přiběhl uřícený a poněkud nazlobený, protože vystoupil na špatné zastávce. Proslovy byly příliš dlouhé a některé byly jen stěží slyšet. Pracuji jako herečka a moderátorka, a tak ráda vidím, když jsou věci dobře odprezentované, a moje laťka je nastavena velmi vysoko. Nechtěla jsem soudit příliš tvrdě, ale viděla jsem mnoho věcí, které bylo potřeba pro příště zlepšit. Dodalo mi to ale i tak sebedůvěru a postupně jsem se díky neustálému učení věcí stávala v tomto projektu expertem.
Další konference už byla jiná. Místní televize BBC přijela dříve, aby udělala rozhovor. Ten se navíc konal v sále, který odpovídal takovým událostem, uvnitř nemocnice s dobrým vybavením. Řečníci od nás měli stanovenou délku proslovů, abychom měli dostatek času na dotazy. Všichni řečníci udělali velký kus práce a celkový dojem byl mnohem profesionálnější.
Na přípravu této druhé konference jsme měli jen pět dní. Spolupracovali jsme s doktorem Nichollem, neurologem a lidskoprávním aktivistou, který už osm let sám pracuje na kampani proti výstavě Bodies ve Velké Británii, ale o kterém jsme se dozvěděli až letos. Byl opravdu velmi aktivní, sám si rezervoval pokoj a pozval další lékaře, aby se připojili, a také domluvil článek do medicínské brožury.
Všimla jsem si, že praktikující, který měl vše koordinovat, nějak utichl a navíc neměl čas vůbec nic dělat. Byl už pátek a konference se měla konat v úterý, ale my jsme ještě ani nevypustili tiskovou zprávu. Snažila jsem se kontaktovat dotyčného praktikujícího, aby za to převzal zodpovědnost, avšak neúspěšně.
Opět jsem si uvědomila, že bych se neměla tolik spoléhat na druhé a jen sama převzít zodpovědnost za dokončení práce. Promluvila jsem si s Ethanem Gutmannem a doktorem Nichollem a pomalu se mi začalo vyjasňovat, jak vše zorganizovat. Praktikující, který obvykle píše tisková prohlášení, odjel na víkend bez počítače tábořit. Neměla jsem ponětí, kdo jiný by ho mohl napsat. Pomyslela jsem si, že se raději pokusím napsat ho sama, i když jsem ještě nikdy něco takového nedělala. Použila jsem jedno podobné z minulosti jako předlohu a snažila se, jak nejlépe jsem uměla. Byla jsem překvapená, když mi ho doktor Nicholl pochválil, a dokonce vypadal velmi šťastně. Jen jsme ho trochu doladili. Poprosila jsem ještě jednu praktikující, aby si ho přečetla. V sobotu večer jsme ho už mohli vypustit.
Následovaly starosti s kontaktováním tisku. Minule to dělal koordinátor, který však teď nemohl. Naštěstí, i když neměl moc času, alespoň mi poslal e-mail se všemi potřebnými kontakty na média, a tak jsem to tedy mohla udělat sama.
Kontaktování tisku byla opravdu velká výzva. Nakonec jsem obeslala e-mailem kolem stovky novinářů, každého zvlášť. Věděla jsem, že pro maximální efekt je musím všechny obeslat do pondělí ráno. Hned, jak to bylo hotové, jsem jim také začala telefonovat. Můj syn navíc dostal plané neštovice a zrovna byly letní prázdniny. Obávala jsem se, že nebudu mít na kontaktování tisku dostatek času. Důvěřovala jsem však Mistrovi, a tak to šlo dobře.
Navzdory mnoha těžkostem jsem získala tři silná prohlášení k objasnění pravdy. Měla jsem také připravený balíček pro tisk. Den před konferencí jsem byla vzhůru pozdě do noci a s pomocí další praktikující jsem se snažila dokončit svoji práci. Do postele jsem se dostala až ve tři hodiny ráno.
Další den mě čekala ještě spousta práce, což zahrnovalo dlouhou cestu do Birminghamu, vyzvednutí syna, vytisknutí tiskového balíčku, nákup složek na něj atd. Vzbudila jsem se později, než jsem plánovala, a celý den byl posléze pro mě kultivací. Všechno bylo obtížné. Tiskárna byla pomalá, můj bratr se na mě rozzlobil, z birminghamské univerzity mi ustaraně volali, že je kontaktovala BBC a měla na ně nějaké otázky ohledně této záležitosti, někdo mi poničil auto a odjížděla jsem mnohem později, než jsem plánovala.
Věděla jsem však, že toto všechno jsou pro mě příležitosti. Rozhodla jsem se, že zůstanu nepohnutá ohledně toho, že jsem nemohla zastihnout jiného praktikujícího. Třebaže jsem si sama nevybrala, aby to tak bylo, ve skutečnosti to byla příležitost poskytnutá Mistrem, abych mohla udělat více. Měla bych si toho cenit.
Po cestě do Birminghamu jsem řídila své malé staré auto, které jsem opravila pomocí pásky, recitovala jsem Fa, vysílala spravedlivé myšlenky a požádala Mistra o pomoc. Ze srdce jsem Mistrovi řekla, že se chci v této úloze činit dobře a nechci do jeho uspořádání vkládat cokoliv jiného. Chvíli jsem plakala. Uvědomovala jsem si, že Mistr ví, co v srdci cítím.
Poslechla jsem si téměř celý rozhovor Ethana Gutmanna s BBC. Několikrát v něm byl zmíněn Falun Dafa. Televize to sice nepoužila ve své finální verzi, ale i tak v něm alespoň zazněl odběr orgánů. A stále to byl velký průlom, že BBC pokryla jednu z našich aktivit. Vidím to jako proces. Můžeme zachránit pouze osobu před sebou. I když reportér BBC neměl čas udělat se mnou rozhovor, myslím, že původně to měl v úmyslu. Alespoň jsem mu předala tiskový balíček a ukázala mu prohlášení a otevřený dopis. Vysvětlila jsem mu, že praktikuji Falun Dafa a znám ženu, která byla v pracovním táboře. Cítila jsem, že je to dobrý muž. Prohlížel si tiskový balíček s velkým zájmem. Poté jsem si vzpomněla, že mi jeden praktikující dal další balíček zaměřený na odebírání orgánů, jehož součástí byl videodokument na DVD. Také jsem mu ho předala. Velmi ho to potěšilo.
Doktor Nicholl byl po této druhé konferenci z toho, co slyšel od Ethana Gutmanna, i z prohlášení, které jsem četla já, naprosto ohromen. Bylo to vůbec poprvé, kdy byl na akci praktikujících, a myslím si, že to pro něj bylo velmi významné. Pověděl nám, že nenachází slov. Měla jsem z něj velkou radost. Je skvělý muž. Vím, že tito lidé, kteří nás tolik podporují, kdysi dali Mistrovi slib. Je na nás, abychom je podporovali, vedli je a poskytli jim příležitosti, aby mohli tyto sliby naplnit. Čekají jen na nás.
Ať už díky tomu všemu Velká Británie změní zákon ohledně těchto výstav, nebo ne, stejně je vždy nejdůležitější záchrana vnímajících bytostí. Je to pro nás příležitost. Nemůžeme se zlobit, když se zákony nezmění. To vše záleží pouze na Bozích. Může nás jen mrzet, když nevyužijeme příležitosti k záchraně tolika vnímajících bytostí, kolika dokážeme. To je naše zodpovědnost.
S úctou děkuji Mistrovi za tyto příležitosti a doufám, že se budu ohledně naplnění svých slibů, které jsem dala, činit lépe, a bude se mi dařit pokračovat v odstraňování mých připoutání.
Děkuji, Mistře. Děkuji všem.
* * *
Můžete tisknout a rozšiřovat všechny články publikované na Clearharmony a jejich obsah, ale uvádějte prosím zdroj.
více ...